Když Sparta v pátek remizovala se Zlínem 0:0, vzpomněl jsem si na jiný její zápas se „Ševci“. Z podzimu roku 2002. Ačkoliv Letenští vládli tabulce, pod vedením přísného trenéra Jozefa Jarabinského se jim nelíbilo. Atmosféra v kabině byla hodně špatná a přišel zmíněný duel. Favorit doma senzačně podlehl mužstvu vedeným zesnulým Vlastislavem Marečkem. Bylo to předposlední podzimní kolo, v tom posledním v Liberci předvedli sparťané úplně jiný výkon. Zákulisím se tehdy neslo, že v té době už měli slíbený zimní odchod neoblíbeného kouče. U Nisy vyhráli a trenér se navzdory čtyřbodovému náskoku v tabulce poroučel (co by za to dnes na Letné dali, že?)
Jiný příběh, řekněme ještě brutálnější, se odehrál na podzim 2005. To byla prakticky otevřená válka mezi kabinou a fanoušky na jedné straně a Jaroslavem Hřebíkem na druhé. Nemohla skončit jinak než jeho odchodem a po porážce 1:2 v Teplicích se tak skutečně stalo.
Ne že by současný kádr tak bezostyšně odchodil zápas v Mladé Boleslavi, po kterém duo Tomáš Požár-David Holoubek skončilo. Ale byl to přesně ten typ zápasu (a vidět to bylo třeba i s Duklou), kdy cítíte, že ve vztahu trenér-kabina, nebo její důležitou části, se prohlubuje propast.
V domácích zápasech to ještě jakž takž ukopete, v těch těžkých, á la Mladá Boleslav, se to odkryje. Nemusíte se na to úplně vybodnout, ale stačí, když dáte do výkonu o pět deset procent méně. Začnete častěji prohrávat souboje. Nebo sice do defenzivy pomáháte, ale ne ve sprintu, jak byste měli. Jednou dvakrát to soupeř nepotrestá, potřetí ano.
A tak se znovu se otevřela debata na téma příliš velké moci hráčů. Jak si můžou dovolit ignorovat nadřízeného natolik, že to vede k jeho konci? Téma narůstající „Player power“ řeší i delší dobu v Anglii. Když se největším hvězdám něco nelíbí, respektive někdo, může to být začátek trenérova konce.
Poznal to José Mourinho v minulé sezoně v Chelsea. Mimořádný propad formy Eden Hazarda měl svou příčinu. A zvlášť v porovnání se současnými výkony pod Antoniem Contem je vidět, kde vězel problém.
Aktuální případ je z Leicesteru. Květen 2016, Claudio Ranieri je Bůh. Titul. Sláva. Únor 2017 - Claudio Ranieri je bez práce. Hráči už pod ním neodevzdávali to, na co mají, předváděli odevzdané výkony. Sotva přišla změna, už zase létají po hřišti, vyhrávají souboje a Jamie Vardy s Riyadem Mahrezem střílejí góly.
Tak vypadá moc a vliv v hráčů v ukázkovém příkladu. Samozřejmě, že je to špatně. U Leicesteru to bylo až příliš křiklavé a nevděčné vůči Ranierimu. Ale jsou fotbalisté v podobných případech, které se stávají všude, těmi jedinými viníky? Nemusí to tak vždy být.
Co když neodvádí svou práci dobře trenér? Jako v každém oboru v něm najdete elitní borce, nadprůměrnou kvalitu, průměr, ale prostě i takové, které, ačkoliv se snaží, na to nemají buňky nebo talent.
Nebo typy, kteří sice dokážou být v teorii skvělí, mají pokrokové myšlenky, jenže to neumí přenést do víkendové reality. Úspěšným koučem obvykle není ten nejvzdělanější, pokud zároveň není dobrým psychologem a nezíská tým na svou stranu. Ne podbízením, ale svou kvalitou a přirozeným respektem. A když to nefunguje, jak na to mají hráči upozornit?
Převeďme si modelovou situaci mimo fotbalovou kabinu. Jste ve firmě deset dvanáct let a ve svém oboru patříte k těm lepším. Po odchodu bývalého šéfa, který už vám trochu lezl krkem, přijde nový. Svými požadavky naruší zaběhlou rutinu, což je prospěšné.
Ale taky, pokud ještě neměl s podobným místem úplné zkušenosti, chce zavést věci, o kterých jako zkušený praktik víte, že už byly vyzkoušeny a v reálu nefungují. Jako podřízený byste měl zůstat loajální. Jenže až vyprchá kouzlo změny, tak se atmosféra mění. A když přijde kritický moment, obě strany najedou stojí proti sobě.
Problém je na světě. A s ním tradiční otázka. Co udělá ten nejvyšší boss? Rozpustí oddělení, nebo vymění šéfa? Tady se dostáváme do klubových kanceláří. Zásadnější vliv na chod organizace se odehrává tam. Záleží, jak na nastavena hierarchie. Ve Spartě to navenek budí dojem, že jsou tam na sebe všichni až moc hodní.
Neúspěch? Škoda, ale jedeme dál. Není Liga mistrů? Nevadí, nejde přece až tak o ekonomiku jako o sportovní sen… Nároky jsou dopředu sníženy. Žádná velká hrozba fotbalistům nehrozí.
Velkou sílu má i kabina v Plzni. O tom už se pár trenérů přesvědčilo. Teď se mluví o tom, že si nerozumí s trenérem Romanem Pivarníkem. Výkon v Karviné naznačil, že spíš než o problém v osobní rovině může jít o to, že hráči složitě přijmají to, co chce kouč hrát. Je pravděpodobné, že kdyby to bylo v osobní rovině, duel na severu Moravy by Viktoria nikdy neotočila.
Trenéři mají samozřejmě velmi těžký džob. Málokdo z nich si vydobude takovou pozici jako svého času Sir Alex Ferguson. Kdo se nepodřídil pravidlům, letěl. A mohl to být Roy Keane nebo Jaap Stam.
Jenže to jedna z mála výjimek. Jak už bylo řečeno, k hráčským revoltám dochází i v jiných velkých klubech. A vzhledem k rostoucímu vlivu nejdražších hvězd, o které kluby nebudou chtít přijít, se to snižovat nebude. Naopak. Není to optimistický výhled. Na druhou stranu, když něco nefunguje, neleží vině jen na jedné straně.
Související články
