Rekordní přestup Brazilce Neymara z Barcelony do Paris St. Germain se probírá a hodnotí ze všech stran. Šel tam jen pro peníze? Chtěl vystoupit ze stínu Lionela Messiho? Může s ním PSG vyhrát Ligu mistrů? A je možné, aby se klubu transakce, která celkově vyjde na 12 miliard korun (necelých 6 miliard přestupová částka, náklady na astronomický plat i téměř 2,4 miliardy Neymarovu otci za pomoc při zrealizování přestupu) vyplatila?
Zapomeňme teď na tradiční propočty, jakou část investice splatí zisk z prodeje dresů a podobné naivity. Jistě, PSG se navýší příjmy z podpisů nových sponzorských smluv. A nemějte obavy, že by se klub provinil proti Financial Fair Play. I proto klubový boss Násir Chelajfí na otázku během páteční tiskové konference, zda neporuší pravidla, novinářům odpověděl, ať se tím netrápí a zajdou si raději na kafe. Vždyť ono se zase podaří podepsat nějaký megakontrakt, mimo ekonomickou realitu s jednou z katarských společností (vlastněnou státem, tudíž mající s PSG stejného majitele) a UEFA to odsouhlasí. Ani nemůže jinak, aby si bohatý arabský stát nerozhněvala.
A dostáváme se k jednomu z hlavních motivů celé akce. Kromě posílení kádru měla zároveň velký politický rozměr. Dá se brát jako masivní investice do vylepšení image malé země, kterou její arabští sousedé kritizují kvůli údajné podpoře terorismu. Jenže o Kataru se teď mluví i na těch nejzapadlejších radiových stanicích v různých koutech světa v souvislosti s největším přestupem v historii nejpopulárnějšího sportu.
Tenhle blog nemá za cíl rozebírat všechny okolnosti. Spíš jde o osobní pocit z toho, kam až se fotbal dostal. Ne že by v minulosti nebýval spojený s politikou. Mimochodem, Roman Abramovič také nevstoupil do Chelsea, protože ho nadchl zápas Manchesteru United s Realem, který osobně viděl – což se dlouho tvrdilo. Potřeboval se zviditelnit ve světě, aby měl v Rusku klid od případných potíží, pokud by se někomu znelíbil.
„Jakmile země vlastní klub, je možné všechno,“ uvedl Arséne Wenger na adresu Kataru, jenže je prostřednictvím společnosti stoprocentně vlastněné státem, majitelem francouzského klubu. A zmínil, že za posledních patnáct let se fotbal obrovsky změnil. Pochopitelně to souvisí s přílivem zahraničních investorů, ať už z Číny, arabského světa nebo USA. Ekonomická čísla jsou důležitější než výsledky. Příprava na sezonu v Asii nebo v zámoří spojené se spoustou cestování není ideální, ale každý tam chce být a vydělávat.
Z nedávného výzkumu Federace fotbalovou fanoušků (FSF) vyplynulo, že dvě třetiny příznivců si myslí, že jejich kluby jsou až příliš zaměřeny na budování své celosvětové značky. Pochopitelně na úkor dlouholetých stoupenců.
Sedmatřiceti procent přiznalo, že vzhledem k rostoucím cenám lístků nenavštěvuje tolik zápasů jako v minulosti. A necelá jedna pětina uvedla, že pravděpodobně nebo téměř jistě si nemůže dovolit obnovení sezonní permanentky.
Na jejich místo se tlačí desítky dalších, z navštěvování zápasů Arsenalu, Chelsea či Manchesteru United se stala turistická atrakce. A podle toho vypadá i atmosféra na stadionech. Na Emirates Stadium je často ticho. Větší emoce dostane z publika jen gól nebo pár kontroverzních výroků sudího. Anfield Road? Magické místo se skvělými fanoušky. Jenže ani tam už to není to, co dřív. Fotbalová turistika vítězí…
Změnilo se i rozvrstvení sil. Klubová špička se stále zužuje a zvyšuje svůj odstup od zbytku. Ano, máme tady nedávný jedinečný úspěch Leicesteru, který využil nevídaného selhání všech favoritů. Nicméně třeba z Ligy mistrů se stává nudná soutěž, konkrétně v základní části, pokud v ní není český zástupce. Mizí překvapivé výsledky. Pro týmy jako Legia Varšava, Dinamo Záhřeb, případně české i další kluby ze střední a východní Evropy se stalo mottem jejich snah o postup do hlavní fáze Champions League: není důležité vyhrát, ale zúčastnit se a naplnit pokladnu. Protože vědí, že na konkurenci nemají. V sezoně 2016/2017 skončilo 19 zápasů čtyřgólovým či ještě vyšším rozdílem. Devatenáct! O pět let dřív to bylo jen 12. A před deseti lety všehovšudy pět. Mimochodem je to Liga mistrů a příjmy z ní, která změnila fotbal. Se vším dobrým i špatným, což je krásně vystiženo i v divadelní hře Sudí, v níž v Česku exceluje herec Ladislav Hampl.
Fotbal se stal nejpopulárnějším sportem na světě pro svou dostupnost. Ta se vytrácí. Někomu může připadat současný směr, v němž se točí miliardy utrácené i za nadprůměrné, ale ne špičkové hráče, vzrušující a má na to právo. Já už nadšení z tohoto trendu sdílet přestávám.
Související články
