Když nastane slabší rok a nikdo z pětihvězdičkových hokejistů nemá přesně tři sezony po konci kariéry, loví lidé z torontské Síně slávy v minulosti. V pondělí tak přišla řada na Erika Lindrose, neúspěšného kanadského lídra z Nagana a 119. nejproduktivnějšího hráče historie NHL. Nicméně v zámoří jeho volbu nikdo nezpochybňoval. Větší údiv vzbudila nominace Rogatiena Vachona, gólmana, který sice s Montrealem třikrát získal Stanley Cup, ale vždycky jako náhradník.
Třetím hráčem uvedeným mezi nesmrtelné se stal Sergej Makarov. „Dobrá volba. Není to přeci Síň slávy NHL, ale hokeje,“ znělo v zámořských komentářích.
Paráda. Nastal tedy čas se ptát, kdy přijde řada na někoho z českých nebo slovenských šampionů, kteří podobně jako Makarov (nebo už dříve do Síně slávy uvedení Treťjak a Charlamov) neměli to štěstí, aby odešli do NHL v mladém věku a mohli tam prožít hvězdnou kariéru.
Potíž je v tom, že když hrdá Kanada po roce 1972 a těžko vybojovaném vítězství v Sérii století začala respektovat evropský hokej, stala se pro ni jeho synonymem sovětská reprezentace. Výkony borců z ostatních zemí bývají přehlížené.
Přitom čs. mužstvo dokázalo v 70. letech oné zdánlivě neporazitelné rudé mašině sebrat tři tituly mistra světa. Jak skvělá generace to byla, se před čtyřiceti lety přesvědčil na Kanadském poháru i tým javorového listu.
Někdo z jejích členů by si symbolicky zasloužil být v torontské Síni slávy. Pro světový hokej neznamenali míň než v současné době uctívané hokejistky.
Rozumím, že jména jako František Pospíšil nebo Vladimír Martinec nerezonují v zámoří silným tónem. Ale v čs. historii lze najít i dvě osobnosti, které v NHL dobře znají.
Prvním z nich je Václav Nedomanský. Nejúspěšnější kanonýr československé reprezentace, mistr světa, který do Kanady utekl s třicítkou na krku, přesto stihl ve WHA a NHL nastřílet 257 gólů. První Evropan, který vyhrál bodování týmu NHL. Ve 35 letech! Last but not least: jako první zažaloval Alana Eaglesona, výstavního podvodníka a nejmocnějšího muže kanadského hokeje 70. a 80. let. I díky Nedomanského odvaze později tento kmotr padl.
Druhé jméno na výběr je Ivan Hlinka . Trojnásobný mistr světa a jeden z prvních Evropanů v NHL. I on tam odešel pozdě, v jednatřiceti letech a s rozkuchaným kolenem, přesto si zahrál finále Stanley Cupu. Jeho 123 bodů ve dvou sezonách ve Vancouveru je skvělá vizitka, stále drží klubový rekord v počtu bodů nováčka za sezonu.
Pánové ze Síně slávy mohou vzít v potaz také trenérské úspěchy: olympijské zlato na turnaji století v Naganu nebo fakt, že byl společně s Alpo Suhonenem prvním a zatím posledním evropským koučem v NHL, jehož životopis zdobí semifi nále s Pittsburghem.
Nedomanský i Hlinka patří mezi legendy světového hokeje, významnou stopu zanechali v zámoří. Teď by měla přijít i jejich chvíle. Ještě před Krutovem, Lutčenkem, Myškinem, Bykovem…
Související články
