Už před turnajem v Torontu panoval u mnoha lidí názor, že World Cup je fraška, ze které chce NHL akorát vyždímat peníze. Pravda. Zisky to nejlepší hokejové soutěži světa přineslo, ale ukázalo se i něco, co rozhodně popřelo kritiku. Světový pohár prezentoval špičkový hokej, na který byla radost pohledět. Olympijské hry a světové šampionáty mají mocného soka.
Stačilo vlastně málo. Kdyby čeští hokejisté dali v prodloužení zápasu s výběrem Evropy gól a potom třeba ještě porazili Švédy, za deset let by se u nás na Světový pohár 2016 vzpomínalo s velkolepým dojetím. Kameramani by nestačili točit medailonky. Byl by to největší turnaj 21. století, kde se sešlo nejen šest tradičních hokejových velmocí, ale mohly si zahrát i hvězdy jako Anže Kopitar nebo Leon Draisaitl.
Onen gól v prodloužení však vstřelil výše jmenovaný německý útočník. Zřejmě proto můžete leckde slyšet a číst, že Světový pohár byl nudný paskvil, cirkus v režii NHL, který s opravdovým hokejem má pramálo společného, exhibiční turnaj. Dokonce se objevilo závažné podezření, že jeho cílem bylo vydělat peníze.
U těch začneme. Je to možná k neuvěření, ale model, který Češi vymysleli pro nedávný lyžařský šampionát v Liberci, se ve světě příliš neuchytil. Častěji se stává, že sportovní akce vykážou zisk. I Světový pohár v Torontu.
Nepůjde však o nijak závratnou sumu. Pokud všechno dopadne podle předběžných propočtů, připíše si NHL polovinu zisku, odhadem 32 milionů dolarů. Tedy asi milion na klub. Z toho se generálním manažerům věru hlava nezatočí, maximálně si koupí jednoho podprůměrného obránce. Jenom za zakreslení Las Vegas na hokejovou mapu vyinkasuje NHL půl miliardy dolarů. Stejnou sumu je přiipraven zaplatit i Quebec. To už jsme někde jinde, ne?
Nicméně postřeh, že na Světovém poháru šlo o peníze, není úplně mimo. Zbylých 32 milionů skončí na kontě hráčské asociace NHLPA, a pro ni je to důležitá částka. Bude z ní platit právníky při příští výluce a podporovat vybrané mládežnické kluby po celém světě, ale především velká část půjde na rentu pro bývalé hokejisty.
Pro ty, kteří hráli NHL v době, kdy se roční smlouvy nepočítaly na miliony dolarů, nýbrž na desetitisíce. Věřte, že na měsíční výplatu penze čekají stejně netrpělivě jako kdokoli jiný. I v tom byl smysl torontského turnaje.
Výhoda SP oproti olympiádě a MS? Více času na přípravu
Kdo chtěl jít v hledání pih na tváři Světového poháru ještě dál, přidal poznámku o nadbytečnosti akce. Už přece máme olympijské hry a mistrovství světa, navíc zářijový termín, divný hrací systém. Všechno je to vlastně pravda. Ale...
Mistrovství světa má za sebou osmdesát ročníků, ale nejlepší hokejisté světa se na něm sešli možná jednou. Soupisky favoritů šampionátu se do kupy dávají za pochodu. Podle toho, jak zrovna poskočí kulička po ruletě jménem Stanley Cup.
Trenéři jako na smilování čekají na posily z NHL, které jsou pomlácené po osmdesáti zápasech sezony, kolikrát neznají ani křestní jména spoluhráčů a první dny bojují s časovým posunem.
Olympijské turnaje zase od roku 1998 probíhají tak, že nominovaní jdou z letiště rovnou na led. O luxusu aspoň týdenního společného kempu nebo tří přípravných zápasů, jaký měli hráči na Světovém poháru, si pod pěti kruhy mohou nechat leda zdát. To úplně neodpovídá parametrům sportovní akce, která má být vrcholem roku, ne-li čtyřletého cyklu.
V téhle konkurenci si Světový pohár může najít místo. Samozřejmě lze debatovat o tom, jestli je lepší, když hybridní výběry zbytku Evropy a severoamerických mladíků hrají se soupeři vyrovnané zápasy, nebo jestli by atraktivitě turnaje víc prospělo, kdyby Crosbyho parta naložila slovenské reprezentaci devět gólů.
Vrátit se do roku 1991 a pozvat pouze elitní šestku by asi bylo taky možné. A zřejmě prospěšné. Ale zase by to popřelo iluzi, že i špičkový hokej se stále víc globalizuje.
Hokej není v zámoří na prvním místě. Turnaj v Torontu ho však pozvedl
Nic to však nemění na skutečnosti, že v Torontu byl k vidění pětihvězdičkový sport. Na vítěznou kanadskou reprezentaci se jednou bude vzpomínat stejně jako na generaci Bobbyho Orra a Phila Esposita z roku 1976 nebo jako na tým z Canada Cupu 1987 vedený Waynem Gretzkým a Mariem Lemieuxem .
O tohle taky šlo. O profesionálně zvládnutou PR akci, která je důležitější než 32 milionů zisku. Hokej totiž nežije ve vzduchoprázdnu, ani ten kanadský. Pořád musí bojovat o místo na slunci - a v peněženkách fanoušků.
I v takovém Torontu už není nezpochybnitelným sportem číslo jedna. Vliv na to má víc faktorů: mizerné výsledky Maple Leafs v posledních (padesáti) letech i rostoucí podíl přistěhovalců z Asie a Jižní a Střední Ameriky. Jejich děti už automaticky nedostávají ke třetím narozeninám brusle a hokejku. Baseball, basket nebo obě verze fotbalu jim bývají bližší.
Proto NHL chtěla zámořským fanouškům ukázat zase v prime timu reprezentační hokej nejvyšší úrovně. Moderní, rychlou hru. A to se povedlo. Byť turnaj nebyl z nejnapínavějších. Kanada vyhrála všechna utkání, stejně jako na předloňské olympiádě v Soči nebo na loňském MS v Praze. Ve finále nenarazila na sousedy z USA ani na ruského rivala za to však nemůže Gary Bettman.
Hokej potřebuje turnaj, jako je Světový pohár. Musí mít nablýskanou výkladní skříň. Každý sport ji má.
Tak snad se tentokrát dočkáme pokračování už za čtyři roky.
