Je třeba si to říct zcela na rovinu – pokud hokejová reprezentace nezvedne oproti zápasu se Švýcarskem svou hru na podstatně vyšší level, sny o medaili z mistrovství světa zůstanou i letos jen v iracionální rovině. Jandačovým hochům chybělo proti Švýcarsku téměř vše. Především jejich hokej byl proti připravenému soupeři naprosto neúčelný, bez energie a jakéhokoliv momentu překvapení.
Voráček a spol. sice v generálce na čtvrtfinále proti silným Rusům víc drželi puk a v počtu přihrávek svého soupeře určitě předčili. Do gólových šancí se ale téměř nedostávali. Ukázalo se také (a rozhodně ne poprvé), že české hvězdy z NHL jako by vnitřně až příliš chtěly zápas rozhodnout. Jenomže hokej je kolektivní sport, žádný Wayne Gretzky momentálně český dres neobléká, naopak řada elitních hráčů evidentně bojuje s poklesem formy. Voráčkovo, Plekancovo, Pastrňákovo či Sobotkovo kroužení útočnou třetinou tak paradoxně českou hru jen zpomaluje a komplikuje.
Co naopak mužstvu chybí? Rychlost, přímočarost a také podstatně častější a přesnější střelba. Švýcaři jsou sice mistři v jejím blokování, české hokejisty by to ale nemělo odradit do té míry, že si začnou přihrávat tak dlouho, dokud nepřijdou o puk.
Zvláštní je zatím i celková atmosféra, či spíše energie, kterou česká reprezentace vyzařuje. Nikomu z hráčů nelze upřít to, že se snaží a bojuje. Trenérům nelze upřít to, že neustále přemýšlejí a zkoušejí (někdy možná až moc) o tom, jak hru zvednout. Ale má tento tým něco navíc, co je v krátkém turnaji typu mistrovství světa pro úspěch zcela zásadní? Má například neobyčejnou soudržnost, charismatického lídra, který z duše nesnáší porážky, či schopnost nečekané reakce v krizových okamžicích? Cítíte z něj, že za každou cenu a nikdy nechce prohrát? Má prostě faktor X? Já tam zatím žádný nevidím, což určitě není dobrá zpráva.
Ideální také rozhodně není to, pokud hlavní kouč po sedmi zápasech ve skupině krčí rameny a nervózně opakuje před kamerami slůvko „nevím“ na otázky typu: „Proč tým do většiny zápasů nastupuje ospale a nemá živější herní projev?“ I kdyby to v té chvíli Jandač opravdu nevěděl, bezradnost je to poslední, co by z něj mělo být navenek cítit. Žádná armáda si přece nepřeje mít generála, který bude před rozhodující bitvou krčit rameny…
Jedna dobrá zpráva tu ale naopak je. Ještě pořád není pozdě, ještě pořád může mít tenhle šampionát sladkou tečku. Potenciál český tým má. Jaký má charakter a zda se v některém z elitních hráčů místo až příliš pohodového přístupu k čemukoliv probudí rysy lídra typu Dopity či Reichela, se naplno projeví právě nyní. Ve chvíli, kdy už půjde o všechno.
Takže budíček, pánové. Jděte do sebe, je čas na pořádnou jízdu!
Související články
