Pokud mezinárodní cyklistická unie UCI nepustí Martinu Sáblíkovou na olympijské hry, může se nám to nelíbit, můžeme se vztekat, ale to je tak jediné, co s tím můžeme dělat. Jestli ale Sáblíková do Ria skutečně nepojede, může za to ve skutečnosti megalomanství vládců olympijských kruhů.
Když v roce 2011 přijel tehdejší prezident MOV Jacques Rogge do Liberce na Evropský festival mládeže EYOWF, na tiskovce jsem se ho zeptal, co chtějí udělat s bílými slony. Tedy těmi předraženými stadiony, které v každém olympijském městě stojí, jsou úplně k ničemu a pomalu chátrají s krysami v základech.
Roggeovi ta otázka viditelně nebyla příjemná. Ohradil se, že MOV v boji proti megalomanství Her stanovil limit 10 500 sportovců a 28 sportů. „Hry byly příliš velké a náročné na organizaci. Tyto limity jsou respektovány a budou i v budoucnosti,“ řekl tehdy Rogge. „Věřte, že jsme pod velkým tlakem, aby na olympiádě startovalo víc sportovců, aby bylo víc disciplín. Říkáme ne, to není možné.“
A jsme u toho zásadního problému. Tím ovšem vůbec není počet sportovců na Hrách. Jde o to, že MOV neřeší korupci, která provází v podstatě každou volbu olympijského města. Neřeší megalomanské náklady na nové stadiony a na městskou infrastrukturu, z které tyjí vlivní dané země.
Olympiády se stále víc pořádají v nedemokratických státech, protože ty demokratické na to zkrátka nemají peníze ani podporu občanů. Pořádat olympiádu stojí tolik, že to v rozumně fungující společnosti žádný politik neobhájí. Zeptejte se v Oslu, kde bláznivý národ lyžařů předloni torpédoval zimní olympijské hry. Můžete se zeptat i Pavla Béma, ale byla by to asi ztráta času.
A abychom neutíkali od Sáblíkové . MOV se snaží vytvořit dojem, že přísný limit sportovců na Hrách, kvůli němuž především je teď Sáblíková v nepříjemné situaci, brání té kritizované megalomanii. To je ale jen velký nesmysl.
Sportovci toho v olympijském městě moc nepotřebují. Jen postel, jídelnu a místo na trénink. A nějaký rozumný stadion, který nezotročí budoucí generace. Jestli jich bude závodit 10 000, nebo dvojnásobek, je v podstatě jedno.
Současná strategie MOV jde ale přímo proti sportu. Zeptejte se třeba vodních slalomářů, co si o olympijském závodě myslí. Kvalifikační kritéria jsou tak přísná, že dělají z boje o olympijské medaile cirkus, v němž chybí velká část světové špičky. Ve snaze vytvořit lživý dojem hospodárnosti jsou kvalifikační limity nastaveny tak příkře, že často zcela ruinují sportovní hodnotu olympijských soutěží. Tak je to v mnoha olympijských sportech.
MOV cítí, že ztrácí půdu pod nohama (pardon za to klišé). I proto žádá v Riu o pomoc ragby a golf, i proto volá do Tokia surfaře, skateboardisty nebo sportovní lezce. Snaha o rozšiřování programu usvědčuje pány kruhů z minulých omylů.
Existuje jasná rada: Nešetřete na sportovcích, pozvěte jich klidně víc. Neutrácejte ale zbytečně miliardy za nevyužitelné projekty, za palmáre politikům a klamné podlézání podnikatelským elitám.
A v tom naprosto základním zpátky k Sáblíkové: Dejte těm nejlepším šanci, ať na té vaší olympiádě závodí. Jinak budete celému světu k smíchu.
Související články
