Unikátní druhý světový titul po deseti letech staví Barboru Špotákovou s jejími dalšími úspěchy poměrně jasně do čela dějin světového oštěpu. Proč se ale dostala tak vysoko? Jeden z hlavních důvodů je prostý: Nemá pro soupeřky úsměv.
Ve finále mistrovství světa nerozhodují jenom natrénované hodiny nebo aktuální forma. Jde především o hru závodnických myslí. Právě zde ležela velká zbraň legendárního Jana Železného . Před závody se neholil, v sektoru chodil jako válečník s pohledem upřeným do svého světa. Rozhodně ne na soupeře, kteří z něj cítili přicházející zkázu.
Špotáková tohle umění také ovládá dokonale. A to z obou stran. Na olympiádě v Pekingu na ni Němka Christina Obergföllová vyzkoušela Železného taktiku.
„Já na ni chvíli koukala. Spíš ona se snažila, aby se na mě nepodívala. Možná jí poradila psycholožka, aby se na mě nekoukala,“ vyprávěla tehdy Špotáková. Víme, jak to skončilo. Špotáková se dostala z tlaku Rusky Abakumové a vyhrála svou první olympiádu. Nestačí totiž nedívat se na rivala. Důležité je mít v sobě sílu, aby se soupeř zdráhal zvednout oči.
Ve finále na londýnském mistrovství světa byla Špotáková jako poslední velká zástupkyně generace starých mistryň. V sektoru byla jako živá legenda, většina soupeřek doma studuje její hody na videu a snaží se přiblížit svému vzoru.
Špotáková uměla situace využít. V úterý večer byla ve formě, ale šlo o otevřený závod, do něhož se z vyrovnaného pole mohl zapojit skoro kdokoliv. Zlatý hod zásadně nevybočil z historických statistik, od zavedení nového těžiště ženského oštěpu v roce 1999 jde ale o druhý nejhorší vítězný výkon.
Tady nerozhodovaly centimetry. Šestatřicetiletá Špotáková ale měla proti mladým soupeřkám něco navíc. Uměla si udržet svou ochrannou zónu klidu a sebevědomí. Na stadionu cítila, že to tenhle večer musí dobře dopadnout. Z toho pramenila síla, kterou soupeřky musely vnímat.
Špotáková vysílala nepřemožitelnou energii, i bezděky. Drobná Číňanka Li Ling-wej se na Špotákovou při závodě culila, ale narazila na neproniknutelnou zeď. „Mně přišlo, že je to lest. Říkám: Ne, ne. To víš, já se na tebe usměju a vy mě pak sejmete…“ vzpomínala Špotáková.
Takhle to dělají šampioni. Jdou si za svýma a nechávají ostatní poprat se o další místa. Přesně takhle vítězil Jan Železný.
A stejně tak umí soupeřky drtit i překážkářka Zuzana Hejnová . O zítřku člověk nikdy nic neví. Ale když Hejnová po semifinále řekla, že může bojovat o zlato, nejsou to žádné floskule. V atletických hrách o trůny si šampioni nehrají, jdou si za svým. Čtvrtek může být pro českou atletiku díky ženskému finále na 400 metrů překážek dalším velkým dnem.
Témata:
blog, atletika, oštěp, Barbora Špotáková, mistrovství světa, sport, Martin Hašek, Sport na Heureka.cz
Související články
