Za reprezentaci už asi nikdy hrát nebudu. Tahle slova Jaromír Jágr pronesl poprvé po výbuchu na Světovém poháru 1996, zdeptaný propadákem a blbou náladou okolo. Tatáž slova zopakoval dva roky poté po zlatém Naganu. Víc už přeci získat nemohu…
Píše se rok 2014 a Jaromír Jágr přijíždí znovu na pomoc. A národ má radost. Těžko se divit, šampionát v Minsku získává pro fanoušky úplný jiný náboj. S „naším Jardou“ má mistrovství prostě jiný šmrnc. Co je ještě podstatnější, Růžičkův tým a dění v něm se od základu mění. Snad to bude jenom k užitku. Doufejme.
Potvrdil, že mu otázky reprezentace nejsou lhostejné, spojil příjemné s užitečným, zabil dvě mouchy jednou ranou. Jaromír Jágr učinil moudré rozhodnutí, když využil nabídku na běloruskou misi. Od roku 2009 vyráží na šestou vrcholnou akci v reprezentačním dresu, klobouk dolů. Jeho „národní“ cítění je unikátní.
Přijatá pozvánka je velké plus pro celý český hokej, pro jeho image. Jakmile se na ledě „ve státních službách“ prohání JJ68, sledovanost akce je výrazně vyšší než při jeho absenci. Země je na nohách. A taky většinou přijde velká radost v podobě medaile. O to větší předpoklad je, pokud na střídačce stojí Vladimír Růžička.
Jágrovi navíc každý další ostrý zápas pomůže udržet v tělu odpovídající kondici, k níž by se jen těžko koncem léta vracel, kdyby čtyři měsíce v kuse nestál na bruslích. Takhle si sezonu prodlouží do konce května a po zasloužené dovolené nabere síly na další ročník v NHL. Podle všeho to opět bude na stejné adrese v Newarku, kde sídlí New Jersey Devils. Čili plus i pro něj.
Přesto se řada dosud daných a zaběhnutých věcí změní. Národní tým dnešním srazem mění identitu. Partička mladíků, neotesaných zajíců, kteří míří do Běloruska přesvědčit příznivce a mnozí i sami sebe, že mohou oblékat nejcennější trikot, se mění ve výběr, po němž se bude žádat medaile. A nastoupení stejné cesty, která reprezentaci přivedla na triumfální zlatou jízdu před čtyřmi lety v Německu.
Pokud Jágr v souvislosti se svojí účastí na šampionátu něco zvažoval, pak jistě řešil, zda jeho osoba nebude trochu na obtíž. Sám si uvědomuje, že na sebe strhává v podstatě veškerou pozornost. Ač si to sám nepřeje, některé věci jsou neprůstřelné a hned tak se nezmění.
Na jednu stranu vnímá velkou a upřímnou radost fanoušků z rozhodnutí hrát na MS, na straně druhé cítí, že už je toho všeho možná moc. Že je jaksi přejágrováno a ostatní hráči se ocitají v jeho stínu. Ať se děje, co se děje. Což ne všichni dokážou překousnout, symptomy žárlení se občas dostavují. Na celkovém výsledku je to pak znát. Třeba v Soči tohle téma bylo na stole.
Popravdě. I mě těší, že si hokejová legenda udělala čas a jde se pachtit za další medailí. Nejde jinak, než to ocenit. Protože tohle v českém sportu vážně nemá obdoby. Zároveň upřímně říkám: Škoda, že Růžičkovi bažanti nedostanou prostor vyniknout bez ikonického opatrovníka.
Strašně by mě zajímalo, jak by si bez něj vedli. Hodit do vody a plavte, hoši… Jak by je Růžička kočíroval a parťák Špaček cepoval při tréninkových dávkách, kde se neodpouští sebemenší zaváhání. Snad se nestane to, co u některých hráčů může hrozit. Jistý alibismus. Zkrátka, že si řeknou: Tak když tu je Jágr, zodpovědnost nese on, copak my? A nevědomky ztratí na koncentraci, hladovosti.
Dosavadní vystoupení týmu v přípravě ovšem ukazuje na bezvadný charakter nominovaných. Hráči si mohou vykopat nohy ze zadku, aby Růžičku přesvědčili, že na Minsk mají. Ovzduší v reprezentaci je náramně svěží.
A sám hlavní kouč to bere za správný konec, mluví-li o svém plánu Jágra nevystavovat, nepřetěžovat (to hlavně!), připravit mu speciální úkoly a nechat si jeho božské kousky na nejdůležitější chvíle.
Tak ať se zadaří a i s novou těžkotonážní zbraní!
