Šest porážek v řadě, v součtu s posledními dvěma na šampionátu v Minsku osm proher za sebou. Pro Vladimíra Růžičku unikátní, těžko uvěřitelná bilance. Býval zvyklý těžit zlato na všech frontách, překlápěl prohrané zápasy ve vyhrané, ty dobře jdoucí duely neztrácel. A teď tohle... Dva upocené bodíky po dvou turnajích, de facto v půlce sezony, jež vrcholí v květnu jedinečným turnajem v Praze a Ostravě. Pohoda a klid vypadají věru jinak.
Fanoušci po bídných výsledcích na druhém turnaji sezony vášnivě diskutují, zda je větší problém v útoku, v obraně, koho už nebrat, koho zkusit příště.
Zatímco po listopadové Karjale byly po poslední příčce přivřené oči na místě, neboť herní projev mezinárodně nezkušených noviců dopadl docela interesantně, papírově mnohem silnější výběr nyní dopadl statisticky podobně, tím pádem však s mnohem horší známkou na vysvědčení.
Ale to není to hlavní, co mi běží hlavou. Říkám si, jaké výkony bychom asi nyní rozebírali, kdyby zůstal u vesla Alois Hadamczik. Ten například loni totožný turnaj v Soči vyhrál, pod jeho vedením národní tým před dvěma roky ukořistil celou Euro Hockey Tour – což se najednou jeví jako sci-fi záležitost.
Ano, na rozdíl od Vladimíra Růžičky se vždy a za každých okolností snažil sestavit co nejsilnější výběr. To mu nejde zazlívat, těžko kroutit hlavou, že chce být někdo ambiciózní, zvlášť v roli kouče reprezentace.
Nelze ani zapomínat, že i Hadamczik řadu nyní zavedených hráčů kdysi jako bažanty provedl nástrahami mezinárodní scény. Jeho éra u nároďáku bude možná až v budoucnu více doceněna.
Že je tu v souvislosti s ním přítomen zhusta minulý čas, to je přitom pouze a jenom jeho chyba a problém. Alois Hadamczik ke konci svého svazového angažmá narazil na soupeře, s nímž si nevěděl rady a s kterým pohořel. Kdyby se podíval do zrcadla, měl by ho před sebou.
Na únorové olympiádě nebyl konečný výsledek výbuchem. Nevěřím, že bychom pod jiným vedením přehráli mezi osmičkou Američany, anebo šli do čtvrtfinále z lepší pozice na hratelnější soubor.
Výbuchem bylo vystupování trenéra, jenž veškeré problémy viděl všude jenom ne u sebe a ve své blízkosti. Zkáza jinak úspěšného kouče se začala rodit bezprostředně po oznámení ostře sledované nominace a pokračovala celou dobu před i na samotném turnaji u břehů Černého moře.
Názory jiné, než jeho, byly hnedle cílenou a plošnou kampaní nepřejícných novinářů a jimi naverbovaných Hejdů a spol. Nepochopení pozice šéfa týmu jej nakonec donutilo funkci složit více než rok před vypršením smlouvy. Jak poté Alois Hadamczik přiznal, nesmírně se mu ulevilo.
Kdyby uměl to, co jiní světoví trenéři, ocitající se pod mnohem drtivějším tlakem – udržet se nad věcí – kdyby neviděl okolí paranoidním zrakem, mohl dnes zůstat u reprezentace a o úlevě mluvit třeba v tom směru, jak se mu nástup do super důležité sezony povedl.
Že u toho kvůli zbytečným reakcím není, toho by měl Alois Hadamczik litovat víc, než, že se mu do cesty postavily mediální hyeny. O to víc, když nyní počítá Růžičkovy porážky.
Témata:
Česko, blog, Alois Hadamczik, Vladimír Růžička, Miroslav Horák, sport, hokej, Sport na Heureka.cz
Související články
