Jestli máte chvíli čas, něco si představte. Prohrajete vyšponovaný zápas play off, který byste ztratit neměl, neboť vás sudí neohrabaně poškodili. Namísto srovnání stavu 2:2 a návratu do boje o semifinále tečete 1:3 a čelíte dvěma mečbolům. Místo hlubokého nádechu spadnete zpátky do díry, psychika v háji, nervy v kýblu, vytyčené cíle už taky.
V téhle extrémně vypjaté chvíli vás jako trenéra čeká tisková konference, na níž máte co dělat, abyste si nevylil srdíčko a nepromluvil upřímně o zářezu. Víte, že nesmíte, ale logicky uvažujete o tom, že tu nespravedlnost vykřičíte do světa. Nebo máte druhou možnost. Přijít, povědět, že nic nepovíte a vyhnout se tím pokutě 10 tisíc, protože v nejvyšší hokejové soutěži jak známo platí tabu vyjadřovat se v den utkání k výkonu rozhodčích.
Třinecký kouč Vladimír Kýhos zvolil druhou možnost. Po pondělní porážce v Chomutově pravil: „Já nic hodnotit nebudu, protože bych se nedoplatil. Po tom závěru, po tom, co se tady událo. Ať si každý udělá obrázek sám.“
V mých očích a vzhledem k závažnosti omylu, který se na ledě krátce předtím udál, udržel emoce v sobě. Jestli něco, měla by být Extraliga ráda, že kouč nevypěnil a nepozurážel arbitry peprnými výrazy na první dobrou. To by byly titulky a čtenost… Rozhodně nic lichotivého pro reklamu soutěže.
Za daných možností třinecký kouč zůstal nad věcí. Přesto dnes dopoledne byla z velínu soutěže odeslána Ocelářům složenka na 10 tisíc za porušení regulí herního řádu Kýhosovými výroky.
Druhou za ten samý „prohřešek“ pak stejnému klubu vypsali za komentáře útočníka Rostislava Marosze, jenž hlásil: „Bohužel dneska rozhodly trochu jiné faktory. Každý ať si to vezme, jak chce.“
Ani jednou nepadlo slovo rozhodčí, sudí, arbitr, nic takového, žádná urážka nebo necitlivé vyjádření. Jak Kýhos, tak především Marosz měli náhubkový paragraf na paměti a drželi se zkrátka.
Extralize to nestačilo a vydala štráfy. Nás prostě nevočůráte!
Šéf soutěže Josef Řezníček vysvětluje: „Z citací, uvedených ve sdělovacích prostředcích je zřejmé, že trenér i hráč si byli vědomi, že jejich výroky se k hodnocení výkonu rozhodčích vztahují a budou tak vnímána, což se – vzhledem k případné finanční pokutě – pokusili obejít tím, že hodnocení formulovali jako nepřímá. Ustanovení čl. 7.21 přitom zahrnuje i tyto výroky, přičemž uvedený výklad je klubům znám, mimo jiné z valné hromady Asociace profesionálních klubů ledního hokeje.“
Dobře, verdikt je dejme tomu obhájen lejstrem. A co lidský pohled? To už je úplně jiná kategorie pocitů.
Mám za to, že náhubkový zákon přináší víc problémů, než užitku. Nevím, proč by se k výkonu arbitrů nesměli vyjadřovat hráči a trenéři, když jejich práce je také komentována, analyzována, pitvána třebas i „elektronickou“ tužkou.
Sudí jsou součástí hry, avšak v extralize jsou ukotveni jako privilegovaný spolek, na který se v den bitvy nesmí sáhnout, otřít slovem.
Jenže Extraliga by si měla uvědomit, že právě nadměrně shovívaný přístup k „zebrám“ jim nedělá vůbec dobrou reklamu, naopak v konečném důsledku je spíš poškozuje. Vypovídá totiž nemálo o nízkém sebevědomí téhle skupiny, žijící v bublině, vyžadující ochranu před zlými trenéry, drzými hráči a navrch ještě nepřejícnými novináři.
Nehledě na to, že se vůbec nebere v potaz, že tvůrcem extraligové značky jsou především hokejisté, potažmo jejich kouči, rozhodně ne sudí. Jistě, bez nich se zápas neodehraje, ale pořád jsou jen servisní složkou a nikoli tou klíčovou.
Traduje se, že rozhodčí jsou pány na ledě. V extralize by jimi byli, kdyby se neschovávali za kontroverzní protekci. Být to jinak, pak by k nim jinak přistupovali hráči i trenéři. Na to vemte jed. A o to přeci jde.
Proč jsou špičkoví čeští arbitři nominováni na velké mezinárodní turnaje, proč v tak zajímavém počtu a z jakého důvodu je o ně zájem v cizině? Protože venku se dokážou předvést, sami cítí, že jsou silnějšími partnery hráčům, pískají se sebedůvěrou a lehkostí. Doma často dojíždějí na neprostupný obal, do jakého jsou Extraligou zabaleni. Jako mimina v zavinovačce.
S tím souvisí i postihy za nezvládnutá utkání. Málokdy jde o tresty adekvátní závažnosti chyby, spíš jde o zvednutý prstíček, jako když Pepíček přijde domů s ušmudlanými kalhotami.
Ano, výchova a kultivace prostředí je těžká, ale jednou se podařit musí. Restrikce nejsou správným řešením, jen pohodlným.
Související články
