První muž českého fotbalu Miroslav Pelta, tedy alespoň podle funkce, chce zjišťovat, zda nedošlo ve věci řízení rozhodčích k systémovému pochybení. Na to existují dvě možné a zcela opačné odpovědi.
Zaprvé NE, nedošlo, protože zdejší fotbal funguje podle systému Romana Berbra , takže všechno běželo podle zaběhnutého pořádku.
Zadruhé ANO, došlo, to v normálním světě, protože není přece možné, aby sudí řídil někdo jiný, než řídit má, a to navíc skandálním způsobem.
Pokud za správnou přijmeme druhou verzi, je zároveň potřebné doplnit, že k pochybení docházet bude i nadále. Do chvíle, dokud Berbr neztratí svůj vliv. Což není na pořadu dne.
Vědí to všichni, kdo se ve zdejším fotbale pohybují, a hned po Berbrovi to vůbec nejlíp ví Miroslav Pelta . A to rozhodně nikoli od minulého pondělí, kdy si ve Sportu přečetl rozhovor Libora Kovaříka, nýbrž už dlouhá a ještě delší léta.
Takže to byla od Pelty vlastně zbytečná slova. Navíc o Berbrovi mluví jednou tak, pak zas jinak. Co si opravdu myslí, to jsme zatím nanejvýš pravděpodobně vůbec neslyšeli a nejspíš ani neuslyšíme.
Přitom je docela možné, možná téměř jisté, že si myslí to, co by normální fotbalová veřejnost přesně chtěla slyšet: že Roman Berbr je to zlo a že pokud se ho fotbal zbaví, bude samotný Pelta skákat nejvýš ze všech.
Jenže Pelta to leda zlehka naznačí, tím to končí. Víc buď neumí, nechce, nebo nemůže. Třeba že na něj Berbr ví moc. Je to v důsledku jedno. Pelta prostě do stolu nebouchne, jen někdy zděšeně promluví.
Jediný, kdo (v rámci fotbalu) snad něco zmůže, jsou kluby. Ty bohaté, silné, vlivné. Spojené nejenom za účelem samostatné ligy. Kluby musí pochopit, že právě ony se mají stát hybnou silou změny, jestli rovnou nemáme mluvit o revoluci.´
Jinak nezbývá, než si zvyknout, že tu zůstaneme v systému, kde permanentní pochybení je vlastně normou.
Související články
