Vypráví se takový vtip. Fanoušci jednoho klubu říkají fanouškům jiného klubu: „Víte, co si o vás myslíme? Že jste pitomci a šmejdi.“ A ti druzí jim odpovědí: „A víte, co si myslíme my o vás? Vůbec nic.“ Přesně takhle vypadá reakce na poslední výstřely Aloise Hadamczika, který na stránkách Sportu zaútočil i na současné vedení české reprezentace. Někoho pobavil, nebo dokonce rozesmál, někoho naštval. Našla by se i témata, která by stála za hlubší zamyšlení. Kdyby... ano, správně, kdyby nešlo o Hadamczika.
Jsou to výpady, ze kterých není ani tak cítit upřímná snaha něco řešit, jako spíš zloba a zášť. Bývalý trenér reprezentace připomíná lesní požár. Jedno ohnisko zhasne, vybafne na vás na jiném místě. Útočí opakovaně a na každého, kdo je zrovna u lizu, když to není zrovna on. Dotyčným nestojí ani za to, aby se proti jeho atakům ohradili. Nemá přece cenu polemizovat s někým, o kom dávno vědí svoje, od koho to snad i čekali a kdo se stal karikaturou sebe sama.
Hadamczik snad nikdy nedokázal odejít středem. Ať to bylo po jeho první extraligové štaci v Olomouci na začátku devadesátých let, kdy se následně po vyhazovu pomstil tím, že „odhalil“ sázkařské čachry. Nebo po olympiádě v Soči, kde hodil hlavní vinu na brankáře Ondřeje Pavelce a spiknutí „nýmandů“ a neloajálních novinářů. Tedy těch, kteří mu nejdou na ruku. Úspěchy byly jeho zásluha, za nezdary mohl vždycky někdo jiný. Případně je zavinila zranění, omluvenky, nepřízeň okolností, špatné počasí, dopravní situace...
Taky mu chyběla přímočarost a otevřenost, s jakou teď i jindy kritizuje druhé. To se raději na pár dní někam uklidil. Jako po Soči, kdy pak ohlásil svoji rezignaci. Dost neobratně, prostřednictvím regionálního rádia, takže i prezident svazu se o jeho odstoupení dozvěděl zprostředkovaně. Ani slovo, že by sám něco udělal špatně nebo že by to býval měl udělat jinak. Zato následoval seznam těch, kdo ho k takovému kroku dohnali.
Hadamczik zapomíná
Jak do kamene má Hadamczik v sobě zaryto, kdo mu něco vytknul nebo mu připomněl, aby si občas osvěžil paměť. Jako já, když onehdy vyčítal Vladimíru Růžičkovi , že mu nechce pustit ze Slavie hráče do reprezentace. Stačilo velmi kulantně připomenout, že ještě ve Vítkovicích udělal Hadamczik totéž v případě brankáře Jakuba Štěpánka. Výmysl, nepravda, lež! A těch jmen!
Hadamczikovo životní zapomínání se projevuje různými způsoby. Třeba když tvrdí, jak je špatné, když se na střídačku postaví manažer, který kvůli výsledkům vyhodí trenéra, přestože mu mužstvo postavili jiní. Libor Zábranský v Kometě budoval tým k Hadamczikovu obrazu. Jenže výsledky nebyly. Po odvolání kouče brněnský boss názorně předvedl, že to fungovat může.
Hadamczik zapomíná, když mluví o trenérské nezkušenosti současných asistentů u národního týmu, vždyť sám vedle sebe postavil trenérsky stejně neotřískaného Františka Musila a videokouče Jana Procházku. To, že s ním nikdo jiný dělat nechtěl, nebo by ho Hadamczik cítil jako ohrožení, je jiná věc.
Když vypráví, jak by na Světovém poháru nasazoval brankáře, zapomíná, jak dokázal nejen gólmany rozhodit svojí nerozhodností a necitlivými zásahy. „Tři dny kolem vás chodí, plácá po ramenou. A přitom je vidět, jak vám nevěří a nestojí si za svým rozhodnutím,“ svěřil se jeden z nich.
Při každé příležitosti Hadamczik připomíná, že jako poslední reprezentační trenér přivezl medaili. Všechna čest, to mu nikdo neodpáře a ani nebere. Jen zapomíná, s jakým týmem vyhrál Růžička šampionát v roce 2010, kdy se omluvenky počítaly na desítky, a s jak nadupanými výběry sbíral svoje bronzové úspěchy on. Třeba na olympiádě v Turíně nebo mistrovství světa v Bratislavě 2011. Tyhle týmy měly na zlato. To si však Hadamczik nepřipustí. Jistý vliv v hokejovém dění si stále udržuje. Taky proto, že má peníze, umí je sehnat a český rybníček je malý. Dokáže se odvděčit, stejně jako mstít. Ale jsou věci, které se nedají domluvit ani koupit. Nadhled. Pokora. Soudnost. Hadamczik už proto nemůže zapůsobit jako Luděk Bukač, který toho má taky hodně na srdci, ale je z něho cítit, že mu upřímně jde o dobro věci a že po něm nezůstane jen kus spálené země.
Kdyby se rozpovídala mlčící většina...
Z Hadamczika má člověk dojem, že si vyřizuje nějaký problém. Je to opačník, trefuje se do všech, znevažuje málem všechno, s čím přišli, všechno by mělo být jinak. Naopak. A kritizuje při tom i za věci, jichž se dopouštěl sám. Doma ho plácají po ramenou, pro ostatní, kdo ho aspoň trochu znají, to je spíš zábavné čtení. Řeknou si: „No jo, Lojza.“ Ve stylu „Jen, ať si pindá, na to my jsme zvyklí...“ Kdyby z toho všeho nevystupovalo neukojitelné ego, které je větší než rozloha pozemků a bytů, které Hadamczik vlastní, jeho slova by vyzněla jinak. On sám se nikdy nezdráhal v pravou chvíli vytasit s vlastní verzí. Veselé i vážné historky z natáčení se vykládají o každém. Schopný, ale všeho, říkával o něm jeden velmi renomovaný trenérský kolega.
Hadamczik přitom nedomýšlí, o co si svými útoky koleduje. Lidi by se divili, kdyby se rozpovídala mlčící většina těch, kdo pod ním hráli, pracovali nebo s ním měli jinak co do činění. Třeba kdyby Václav Prospal nebo někdo jiný vylíčil, co se dělo na olympiádě v Turíně. Nebo kdyby někdo z žijících pamětníků ze svazu vypověděl, jakými způsoby se snažil dostat k místu trenéra reprezentace. Nebo kdyby mu rovnou zarazili příliv akcí do jeho odlehlého, ale nádherného království v Kravařích.
Uznávané osobnosti, které se prosadily ve světě, nedostaly stejnou šanci jako on. Vladimír Vůjtek se jí dočkal, až když byl v letech. Už předtím byl jednou vyšachován v souboji o trenéra národního týmu právě s Hadamczikem. Jiní zůstali bez povšimnutí. Taky by mohli vyprávět a kritizovat, ale nedělají to. Cítí, že to nemají zapotřebí. To jen Hadamczik neustále něco řeší.
Bude také tvrdit, že tenhle text si někdo objednal. Podle sebe soudím tebe. Ne, pane, nebylo to tak. Jenže tohle vám stejně nikdo nevymluví.
