Mám rád větu, že mládí není zásluha. Jen proto, že v občance máte čerstvě zaschlý inkoust, vás nikdo nenechá hrát. V pořádku, tak to má být. Jenže vždycky mi přišlo, že u nás se kouká na hokejisty, kterým je pod dvacet, spíš skrz prsty. Jednou nemají kila, jindy neumí bránit, příště jim nevyjdou zápasy, bla, bla... A nebo taky mají na hlavě kohouta, nosí divné boty. Vždycky se dá vymyslet důvod, proč teenagera nenechat mezi dospělými čichnout.
Kolikrát je to tak, že když si trenér jenom představí, že by do prvních dvou lajn měl pustit juniora, je to s ním, jak kdyby snědl kilo třešní a zapil je litrem kefíru. Bojí se, že teenager vypjaté poslední minuty nezvládne, a tak radši zvolí prověřenou jistotu. Přeci mu jde taky o jeho krk, tak nevsadí na někoho, kdo nosí rovný kšilt, ve volném čase pořád kouká do mobilu a ve sprchách našel už čtyři pokémony...
Pravda, mladí extraligu hrají. Jenže spíš jen tak, aby se neřeklo. Na čtyři minuty, ať si udělají čárku, splní se povinnost. Jsou výjimky, jen jich je pořád hodně málo. Proto pak u nás označujeme hokejisty, kterým je dvaadvacet, termínem „talentovaný“. To už přitom mají být roky, kdy hráč ukazuje naplno svůj potenciál. V tomhle věku už třeba Milan Hejduk vyhrál zlato v Naganu.
A další příklad. Fin a Švéd v danou chvíli hraje už třeba tři roky nejvyšší soutěž. Pravidelně. Hodně. Jestli byl kdysi na stejné úrovni jako Čech, nebo o něco horší, teď je o parník dál. Dovedností i sebevědomím. Právě tady pak vzniká ta největší díra.
Schválně, kde by teď byl asi opěvovaný talent Patrik Laine, kdyby v minulé sezoně naskakoval ve čtvrté lajně, k ruce měl spoluhráče, co mají starosti spíš sami se sebou, než aby ještě pomáhali sedmnáctiletému klukovi? Nejužitečnějším hráčem play off finské ligy by rozhodně nebyl, medaili z mistrovství světa dospělých by taky neměl a na draftu NHL by druhý skončil leda ve snu.
V Hradci měli celou minulou sezonu výjimečného beka Filipa Hronka, na draftu po něm sáhl Detroit. Ale jak mu pomohl klub, aby se za minulý rok zlepšil? Průměrně hrál 8 minut na zápas, tedy necelé tři minuty každou třetinu. Chtěli byste, aby se nad vás při operaci naklonil pětatřicetiletý doktor se slovy „Sorry, ale dnes jsem poprvé v životě na sále. Jaká je to noha, levá? Aha, tak ruka“? Asi ne.
A s hokejem je to stejné. Jenom díváním se zlepšujete pomalu. To si pište, že by Hronek udělal pár chyb, v prvních dvaceti kolech by sem tam něco vyvedl. Jenže ve zbytku sezony by důvěru vrátil. Máš talent? Ukaž ho. Ne za pět let. Ale rovnou! Všechno je o příležitostech.
Neříkám, že každý rok v Česku vyroste jeden hráč pro první pětku draftu, to sotva. Ale vůbec není špatná třeba cesta Plzně, když ještě před dvacítkou nechá v extralize pořádně omlátit Moravčíka, Skleničku a teď třeba i Kvasničku z úspěšné osmnáctky. Oproti svým vrstevníkům mají první dva náskok, je vidět, že jsou dál. Vysoká hokejová mezi dospělými jim prostě svědčí.
Týmy v sobě musí najít odvahu. Něco v tobě je? Dřeš? Tak ti otevíráme dveře. Ne kvůli svazovým kvótám a nařízením. Kvůli tomu, že chceme.
A tohle právě mladí moc necítí. Kluby někdy brblají, že junáci moc nedřou a nechce se jim cedit krev. Neobhajuji je, ale co by je mělo motivovat? To, že i když se přetrhnu, dostanu čtyři minuty? Asi ne...
Proto se moc těším na příští sezonu a osmnáctiletého Martina Nečase v první lajně Komety. Líbí se mi, jak otevřeně v Brně svůj postoj deklarují, dají mu čas a prostor, aby se ukázal mezi hvězdami Eratem s Kvapilem. Samozřejmě, nemusí to vyjít. Jenže kdyby si tohle řekl Kolumbus, třeba se pořád učíme, že země je placka a v Americe se prohánějí indiáni.
Související články
