Tenhle výsledek se čekal. Konec. Česká dvacítka na mistrovství světa narazila na skálu, kterou nešlo odtlačit, Kanada disponuje mnohem větší silou. Výběr trenéra Jakuba Petra balí svoji misi po čtvrtfinále. Jenže tentokrát to nebylo tak, že by nadupaný zámořský výběr uložil nebohého outsidera do toaletní mísy a spláchl. Ne, teď byl zázrak blízko.
Sešlo se pár faktorů, které hrály českému výběru do noty. Výborně chytal brankář Jakub Škarek, tým ukázal vůli padnout po hlavě do každé střely, měl štěstí, když zvonily tyče, na gól mu nahrál rozhodčí, navíc v kanadské brance stál krajně nejistý Connor Ingram. Vždycky se čeká na den, kdy outsider dostane šanci se vydrápat favoritovi na ramena a nasadí škrtící chvat. Tohle byl přesně on. Takhle blízko už příležitost zase dlouho být nemusí.
Zajímavý byl způsob, jak k úspěchu Petrův výběr zkusil dojít.
Zatímco trenér áčka Josef Jandač vybízí k aktivnímu hokeji, extraligovým trenérům tloukl do hlavy, ať nenutí hráče couvat, dvacítka zkusila úplně opačnou cestu. Jandač se svým záměrem zkusil nastoupit na Světovém poháru proti Kanadě a dostal krutě nařezáno. Mladíci udělali pár kroků dozadu. Juniorský výběr hodil za hlavu líbivé řeči o moderně a vsadil na hustě prorostlý prales před svým brankářem.
Fanklub defenzivního hokeje si musel pošmáknout.
Na rovinu, když takhle vidíte hrát v extralize Olomouc, Zlín, na mezinárodní úrovni Lotyšsko nebo Nory, pokud na sobě nemáte jejich dres, tepete do nich, že zaparkovaná rolba před vlastní brankou není žádné hrdinství.
Jenže proč automaticky otevírat vrata, když zkrátka dopředu víte, že soupeř jimi profičí a vy budete za blbce, co dostal deset gólů?
Jsou týmy, které si mohou dovolit učit hokej a pak jsou ti druzí, co se musí víc rvát, dát do hry daleko víc bolesti než šikovnější soupeř, jinak neuspějí. Ve čtvrtfinále mistrovství světa dvacítek bylo Česko spadlo do druhé skupiny. Vůbec bych za to národní tým netepal, lepší cesta k úspěchu nevedla. A dokud byly síly a hráči z únavy nevyráběli chyby, systém fungoval.
Jsem teď spíš zvědavý, jak k výsledku šampionátu přistoupí svaz.
Jsou dvě možnosti.
Na jednu stranu se může do světa vykřikovat, že to bylo skvělé mistrovství světa, protože se podařilo odehrát vyrovnané čtvrtfinále s Kanadou a Česko za sebou nechalo do nebes vynášené Finy. Chudáci, co pořád předhazovali nějakou severskou školu, vylezte, cha chá! Tady všechno klape, připijeme si, jací jsme tady všichni kabrňáci a není důvod v našem prostředí vůbec nic měnit.
A ta druhá? Naštve vás, že Česko nedokázalo přejet Dány a bude se přemýšlet proč. Kde je chyba. Tohle může být základní poselství šampionátu. Víc a víc se budou doma rozvíjet individuální dovednosti na úkor systému. Neschováte se za berličku, že Finsko je daleko za národním týmem, protože víte, že jeho mládežnický program produkuje velké talenty, které už teď, místo šampionátu dvacítek, jsou oporami týmů v NHL (Laine, Aho). Moc dobře taky víte, že z předchozích tří akcí Finsko mistrovství světa juniorů dvakrát vyhrálo. Prostě vyřknout větu, že slavné Suomi je jen popel, by bylo levné alibi.
Mám pocit, že kdyby Česko Kanadu senzačně vyřadilo, bylo by doma o dost blíže k první možnosti. Našemu hokeji by nečekaný úspěch paradoxně mohl ublížit. Teď je podle mě spíš blíž druhá varianta. Střízlivé uvažování a rozum v hrsti. Nebo aspoň doufám, že šampaňské o půl páté ráno nikde necinkalo.
Témata:
Česko, reprezentace, blog, dvacítka, sport, Kanada, hokej, Pavel Ryšavý, Sport na Heureka.cz
Související články
