Chytrost, krásné akce, parádní kličky, estetika na bodu nejvyšší spokojenosti. Tohle se rýmovalo se slovem Pardubice, šlo o jejich poznávací znamení, táhne se za nimi od dob Vladimíra Martince a jeho slavných kumpánů. Tady se hraje technický hokej, má v klubu tradici. Nerostou tu bourači, ale hráči do kombinace. Jenže aby se zastavil výsledkový pád celé organizace, potřebuje předvádět tým úplný opak toho, co mají celé generace v krvi. Možná tomu už sami hráči začali věřit.
Jsou to hodně jiné Pardubice, než jste znali. Větší. Tvrdší. Důraznější. Obětavější. Minulou sezonu jste viděli na ledě zmar, vlastně takovou rotu otroků, která vleze do arény a je smířená s tím, že za chvíli někdo vypustí lvy. A ti je sežerou, tak nemá cenu vlastně ani bojovat.
Trenér Miloš Holaň už ale před sezonou mluvil o tom, jak by si přál, aby byl jeho tým neústupnější. Chtěl změnit vnitřní strukturu. Chtěl, aby se jeho podřízení rvali, ukázali, že jim není jejich osud šuma fuk. Nedostal posily, které ovládnou ligové bodování. Tím spíš se upínal k černé práci celé jednotky.
Změna v pardubickém pojetí hry byla vidět už od začátku sezony. Ale až poslední dobou se podařilo vychytat poslední detaily. Vytratily se obrovské individuální kopance, které nahradila enormní snaha zápas ukopat do konce. A proto přišly i výsledky. Jakoby všichni začali věřit tomu, co po nich trenérský štáb požaduje. Přes vlastní modřiny a stav totálního vyčerpání k bodům.
Velkou zásluhu na čtyřzápasové bodové šňůře má brankář Milan Klouček. Když vidíte, jak Tomáš Rolinek skáče do střel, budete to dělat taky, protože je vám trapně, když on to dělá a vy ne. Kanadští beci v čele s Ty Wishartem zase dodávají říz vzadu. Sacha Treille bourá soupeře jako kuželky na druhé straně. Rázem se srážejí i hráči jako Ján Sýkora nebo David Tomášek, kteří mají úplně jiné přednosti. Jenže v téhle situaci to jinak nejde.
Celý tenhle orloj z malinkých dílků jde ovšem za hlavním hodinářem. Za trenérem. Miloš Holaň působí totiž pořád stejně, v tom může být jeho velké plus. Sám říká, že je jiný, než býval v Česku dřív, přestal být arogantní. Cítíte z něj jiný pohled na hokej díky tomu, jak kdysi porazil leukémii. S oblibou říká, že v hokeji nemá strach, že strach měl jenom ze smrti. A nejsou to fráze. Když Pardubice vyhrají, nevidíte ho běhat dvě hodiny kolem haly s rukama nad hlavou. Stejně tak po porážkách nemáte chuť mu dát z lítosti tatranku. Nejede na vlnovce, drží si zhruba stejnou linku.
SESTŘIH: Pardubice - Třinec 2:1. Dynamo doma vyhrálo teprve podruhé v sezoně
Video se připravuje ...
A tenhle klid možná přenesl do kabiny. Věřil své práci, věřil, že když se bude pokračovat, porážky ustanou. Nepanikařil. Potřeboval poslední dílek, který našel v brankáři Milanu Kloučkovi. Jeho povoláním ukázal, že je hráč a 9 bodů z posledních čtyř kol je odměna.
Splnilo se mu, co si přál, aby hráči ryli hubou v zemi pro značku, pro Martince, Nováka, Šťastného, Haška, Hejduka, pro fanoušky, kteří chodili v solidním počtu, i když pardubický hokej připomínal bramboračku bez hub, zeleniny a vlastně i brambor.
Optimismus, že se něco podařilo nastartovat, ovšem nesmí sklouznout v myšlení, jak najednou všechno pošlape samo. Ba ne. Jakmile hráči uhnou z cesty, že zápas bude hodně bolet i je samotné, všechno se zase rychle zbortí. Na to si Dynamo musí dát velký pozor. Nahoru vždycky jdete týden, zato dole jste za pár minut.
Mimochodem, tak si říkám, jak by na tom klub asi byl teď, kdyby generální manažer Dušan Salfický byl stejně netrpělivý jako jeho předchůdci a hezky popardubicku po desítce od Plzně, třech porážkách v řadě, plus pádu na poslední místo, Holaně vyhodil? Salfický ukázal klid, který Pardubicím od léta 2012 chyběl. Tohle může být klíč. Zkrátka přestat kolem klubu už jančit.
Druhá věc je, že to půjde asi těžko, když pořád probíhá konkurz na nového majitele.
Související články
