„Ještě Ivan Horník – a budeme zpátky všichni,“ pronesl, spiklenecky zamrkal a sám se zasmál. Miroslav Pelta se zrovna v dobré náladě probíral galerií postav, které se po korupční aféře 2004 vrátily do vysoké hry, respektive které ji ve zdraví „přežily“, a ujaly se postupně vlády v českém fotbale. Ať už jako ty, které mu velí přímo na Strahově, nebo nepřímo penězi odjinud.
První muž fotbalové asociace a ligového Jablonce jen předpověděl, co se stane. A sám se o to hlavní měrou zasloužil. Zvedl povalenou figurku a vrátil ji na šachovnici.
Kdyby byl prvně jmenovaný jen ligovým bossem, i tak by to bylo nejpikantnější parťáctví, ovšem nikoli s takovým přesahem. V souběhu s funkcí předsedy FAČR však Pelta posunul ještě dál hranice toho, co je v tuzemském fotbale možné. Dal štempl na to, že se nedokáže, ba nechce odpoutat od minulosti. A nemá schopné lidi nové generace, kteří by změnili zavedené pořádky.
Horníkovo angažmá „Velký čáp“ chystal už dříve, ale neodhodlal se k tomu, i na radu svých spojenců. Převážila obava z toho, jaký poprask to u veřejnosti vyvolá. Jak je tedy možné, že nyní řekl „Ano“?
Proto, že je obětí vlastní vášně pro Jablonec, své fotbalové království, jehož se nikdy nevzdal. Krach projektu s nadsázkou nazývaného „galacticos“, který vydržel pouze půldruhého roku, ho přiměl k tomu, že ztratil poslední zábrany.
Své fotbalové „dítě“, které přehnaně rozmazlil, teď hodlá podrobit poněkud spartánštější výchově, a Horníka pro to nezbytně potřebuje. Odsudkům navzdory. Upřednostnil tak jablonecké zájmy před bdělým dohledem nad něčím, co by šlo možná nadneseně nazvat kultivací fotbalového prostředí a jeho posunem dál do 21. století. Pokud to ovšem někdo od Pelty s ohledem na jeho minulost očekává.
Pelta: Horník si zaslouží druhou šanci. A škrtněte si Galacticos
Video se připravuje ...
Horníkův comeback v Peltově blízkosti obecně není dobrá zpráva. Na druhé straně by bylo pokrytecké a paradoxně nespravedlivé dělat z bývalého žižkovského a sparťanského šíbra většího démona, než jakým byl či je. Bylo by to další nasazení optiky, jakou se měřilo v korupční aféře. A že se neměřilo všem stejně, to je jisté. Na rozdíl od jiných byl Horník citelně potrestán a znemožnění a zesměšnění uniklými odposlechy i divadelní hrou s Ivánkem bylo možná ještě horší.
Pelta by vlastně popřel sám sebe, kdyby k němu měl odtažitý vztah. Řekl bych, že zrovna on (a zdaleka nejen on) mu může být hodně vděčný za to, že zachoval „zbojnickou čest“ a nikoho ze starých kumpánů nepotopil. Teď se to Horníkovi vrací, byť jistě později, než by sám chtěl.
Podobně to s IH mají i jiní, kteří rádi využívali jeho rad či služeb, protože ač „stará škola“, fotbalu rozumí a podřizuje mu vše. Což pochopitelně není omluva pro (někdejší) nekalé praktiky.
Větší potíž je v tom, že spojení Pelta–Horník odvede pozornost od jiných, problematičtějších a mnohem nebezpečnějších figur domácího fotbalu v čele s Romanem Berbrem . Ten si nemohl přát nic lepšího. Pelta vynásobený Horníkem na sebe strhne pozornost, která se upřela na faktického krále Strahova a rozhodčích po historicky otevřených výpovědích svědků jeho metod.
Protitah, kterým se Pelta může částečně „vykoupit“ ze svých přešlapů, je omezení Berbrovy moci. Dosud se k tomu neměl, ale v dohledné době lze přece jen očekávat změnu v čele komise rozhodčích. Jestliže jí bude velet důvěryhodná osobnost, jež za sebou nemusí (možná přímo nesmí) mít kariéru arbitra, mělo by to fakticky větší význam než poslední z pověstných řešení „po jablonecku“…
