Kdysi jsem v pořadu Jaroslava Duška „Duše K“ dostal otázku, zda je v týmové hře, jako je volejbal, nutné popřít hráčské ego ve jménu kolektivního snu o vítězství. Moje tehdejší odpověď mi posloužila jako východisko pro tento článek.
Ego je motorem člověka – sportovce. Je důležitým hybatelem a pomáhá stoupat osobnosti sportovce do výšin vrcholového sportu. Aby mohla pravá osobnost pokračovat v rozletu v místech, kde už opravdu fouká, kde už nestačí jen talent a vůle, potřebuje načichnout něčím, co ji přerůstá. Něčím, co má větší sílu než motor ega. Ve hrách, jako je volejbal nebo fotbal, je to „týmový sen“, který převyšuje svět ega.
Ego uvažuje racionálně, ve smyslu ekonomie vlastního prospěchu, a odjakživa se snaží dosahovat příjemného a vyhýbat se nepříjemnému. Jinak ani nemůže. A právě osobnost člověka, která dokáže využít energie vlastního ega, přičemž si od něj nenechá diktovat, může být osvícena něčím, co je nad ním. Například kolektivním snem o vítězství.
Ale to není všechno: volejbalista, fotbalista nebo hokejista musí hru milovat, musí milovat to podstatné, co hru dělá hrou, a to je v případě jmenovaných sportů týmovost. Pokud tomu tak není, může i geniální talent dosáhnout pouze mety „dobrý“, ale nikdy „vynikající“ nebo dokonce „výjimečný“.
Špičkoví hráči hře rozumějí, svou hru milují, jinými slovy milují MY nejméně tolik jako JÁ. A to je základ týmového snu. Velcí hráči velmi dobře znají „týmový herní orgasmus“. Tedy pocit slasti nejen nad vstřeleným gólem nebo úspěšnou smečí, ale rovněž nad zdařilou kombinací, kterou jsme MY přelstili soupeře. Jágr určitě rád sám překonává brankaře, ale stejnou rozkoš mu působí nahrávat na góly spoluhráčům. Alespoň tak to na mě působí. Obojí prostě musí chutnat stejně.
Odvěká polarita sobeckého genu a týmového snu se ukazuje v týmových hrách. Před tímto konfliktem stojí oba soupeři. Ti, kteří lépe sladí sobecké geny s týmovým snem, mají větší šanci na úspěch. Neexistuje zaručený recept na řešení, a je to tak správně, jinak by byl sport a vlastně celý život nudný. To, co platí teď a tady, nemusí platit zítra a jinde.
Na jistou protichůdnost sobeckého genu a týmového snu lze pohlédnout jako na spolupráci v pudu sebezáchovy, která spojuje sobecké geny v jeden celek. Spolupráce je totiž v týmové hře i pro sobce nejúčelnější cestou k cíli. Cíl je vítězství a pouze vítězové mají pravdu, a proto chtějí vyhrávat všichni. Spolupracovat se prostě vyplácí i ve jménu osobního prospěchu.
Jako bývalý reprezentační trenér jsem se snažil u hráčů dekódovat skutečný motiv, proč hrají za nároďák. Kdo předstíral chuť reprezentovat, a přitom měl jiný skrytý motiv, ztrácel pro moji vizi význam, přestože to byl skvělý hráč. Důvod? Společné vítězství nároďáku už by nemělo pro jeho osobní ekonomii takový význam, a tudíž jeho skutečný motiv by byl slabý.
A to se nakonec vždy ukázalo. Takový hráč se slušně živí volejbalem a hra za nároďák je už pro něj jakýmsi příjemným plezírem, nebo vhodnou přípravou na klubovou sezonu. Ovšem s tím se v mezinárodní aréně nevyhrává. V současnosti již sny o vítězství s nároďákem nebývají tak silné jako „za starejch časů, kdy stromy měly delší stín...“ (Krausberry)
Vsázel jsem ve své trenérské době raději na hráče, kteří měli vývoj teprve před sebou, než na ověřené, ale někdy vyčpělé profesionály. Kubala, Lébl, Novák či Jakub Novotný hráli za nároďák nejlépe, když byli ještě velmi mladí (ME 1999, ME 2001, Světová liga 2003). Mladé, motivované ambiciózní hráče spojí práce a společný motiv, a to je základ týmového snu. Na jiné mechanismy, alespoň ve volejbalu, moc nevěřím.
Ve vrcholovém kolektivním sportu se lidé, včetně sobců, sdruží jedině na základě společné práce, společného díla a společné cesty za úspěchem. Teprve následně jsou objevovány vyšší city, přátelství, prostá lidská náklonost, chápání světa druhých. Ale to už jsou hráči většinou ve zralém věku, kdy zpravidla získávají největší světové vavříny.
Není to tak, že dobrá parta je základem dobré hry, ale přesně naopak. Začíná to souladem v práci a společným překonáváním těžkostí, dobrou hrou a dobrými výsledky, které posléze vytvoří pocit dobré party. Tím se pocit přátelství umocní a podtrhne. Teprve na tomto funadamentu vznikají uvnitř týmu i velká lidská přátelství.
Pohádky o dobrých partách jako základu úspěchu jsou jen pro média.
Související články
