Četl jsem před časem rozhovor s hokejistou Martinem Ručinským. Musí to být milý, přirozený chlap. Tak to podle jeho odpovědí vnímám. I kdybych se mýlil v odhadu, jeho výpověď mě inspirovala k následujícím řádkům.
Všimli jste si někdy, jaký pěkný pohled je na světové hvězdy typu Jágra, Ronalda, Federera nebo LeBrona Jamese? Nejen proto, že to umějí, ale jejich pohyb působí nesmírně harmonicky, přirozeně a krásně. Harmonie totiž vždycky působí na naše smysly libě. O tom už jsem koneckonců psal.
Zajděte si někdy do Rudolfina na Českou filharmonii, a i když nejste znalci vážné hudby, určitě ucítíte, jak magicky ohromuje, když to osmdesát frajerů ve vzájemném souladu a harmonii s plnou energií zmáčkne.
Rakouský etolog, nositel Nobelovy ceny, Konrád Lorenz napsal: „Hra je motivována z největší části funkční slastí, a právě tím vede k tvořivé produkci nových a často velice elegantních pohybů s co možná nejmenší spotřebou energie.“
Přeložím a aplikuji na sport: lidé prožívají slast při pohybové činnosti, což vede k tvorbě mistrovských pohybů, které jsou navíc prováděny jakoby bez námahy. To vytváří dojem krásy. A nemusí to být jenom ve hře, jen se zamyslete, kolik peněz utrácejí lidé za lyžování v zimních střediscích. A důvodem je mimo jiné i prožívání této „funkční slasti“ ze zvládnutého pohybu, který vydrží opakovat několik dnů za sebou stále dokola.
Nebo tanec, běžte se v Praze podívat, jak hojně jsou navštěvovány kurzy argentinského tanga a jakou zaujatost spatříte, když nakouknete dovnitř a chvíli vytrváte. To vše nám ukazuje, jakou drogou je zvládnutý pohyb a jeho nekonečné vybrušování do největší dokonalosti.
Ve hrách, jako jsou fotbal nebo hokej, je tato droga ještě umocněna herní slastí, která je typická svou nepředvídatelností.
Tato pohybově-herní slast je projevem nejvyššího možného lidského citu, totiž lásky. Přemýšleli jste, proč Dominik Hašek, Jaromír Jágr, Petr Nedvěd, Martin Straka a další hrají nebo hráli do tak relativně vysokého věku? Snad si nemyslíte, že je to pouze proto, aby na stará kolena vydělali ještě nějaké peníze. Ty samozřejmě chutnají každému a touha mít jich co nejvíc je jaksi obecná.
Ale primární důvod je určitě jiný. Zmínění hokejoví mušketýři nedovedou herní prostředí opustit, protože ho milují. Samozřejmě klíčovou roli hraje um: „Co se umí, to baví, a co baví, to se stále zdokonaluje“.
Ale um je pouze jedna strana mince. V jednom z minulých článků jsem psal o náruživosti. A mimo jiné jsem hájil vztah především mladých lidí ke své činnosti. Když mladý hráč miluje hru, nemiluje ji jen v době zápasu nebo tréninku. Miluje ji 24 hodin denně, a tak se někdy stane, že se mu do hlavy a srdce nic jiného nevejde.
Jestliže měli někteří hráči, které jsem vedl v mém sportu, intelektuální sklony, byli mi životně sympatičtí, ale z vrcholového volejbalu jsem je nenápadně tlačil ven. Proč?
Protože jsem si všiml, že potencionální intelektuál nevsadí nikdy na jednu kartu, což je ovšem, ať se nám to líbí nebo ne, pro sportovní mistrovství dost důležité, ne-li nezbytné. Vsadit na jednu kartu je velké životní riziko. Velcí hráči si to ale zpravidla risknou.
Do určité míry mohou být výjimkou individuální sporty, kdy se v dobrém slova smyslu fanatický vysokoškolák rozhodne svůj obor spojit řekněme s veslováním a realizuje svůj jedinečný příběh. Ale v týmových hrách musí hráč milovat i společnou šatnu, i společné „pivko“, kdy se jen tak klábosí, jen tak mimochodem ohřívá týmová atmosféra a lidské přátelství.
Tedy zpět: ona sázka na jednu kartu zdá se býti tou pravou hřivnou. Ještě v mé hráčské době byl volejbal hrou vysokoškoláků. Bylo to proto, že před dvaceti až třiceti lety byl i špičkový sport životním stylem, který se dal všelijak obohacovat a doplňovat.
To je dnes úplně jinak. Vrcholový sport je ukrutná nádeničina. I třeba takový příběh Maki a Kiki v beachvolejbalu vypadá velmi romanticky. Ale neměnili byste… Je to v jejich případě totální podřízení se cíli – to znamená sportovnímu úspěchu. Tedy zdaleka nejen to krásné, ale hlavně to nutné, co holky a jejich trenér Simon Nausch dnes činit musí, aby zítra byla šance na úspěch.
No, a proto je nápadným jevem, že tu „nádeničinu“ dlouhodobě vydrží nejen zdraví a dobře fyzicky připravení, ale především ti, kteří svůj obor milují. A láska je hlavní herní činností. Zamilovat se do předmětu své činnosti znamená do hloubky ji poznat. A poznávání rovněž strašně chutná. A tak to jde dokola.
Na závěr se vrátím k Martinu Ručinskému a nabízím útržky jeho odpovědí: „Nabíjí mě hokej ... je to celej můj život ... já jsem nikdy nic jiného neměl ... těžko se ho budu jednou vzdávat ... sedíte (v kabině) s dvaceti klukama, společně se snažíte něčeho dosáhnout a takhle trávíte každý den ... je to moje rodina a vím, že mi jednou bude strašně scházet.“
Už jen pokorně dodávám: tohle se ve školách neučí...
