Zdeněk Haník
31. srpna 2015 • 11:23

Vysoká hra Zdeňka Haníka: Jednotka rychlého nasazení i ve sportu

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Dozvěděl jsem se, že jeden český klub se chce pokusit o test „týmové soudržnosti“ v mimořádně náročných podmínkách. Jelikož jsem podobný pokus učinil i já, za asistence rakouské armády, inspirován někdejším experimentem volejbalového týmu USA, napadlo mě, že bych vám tuto vzrušující záležitost mohl přiblížit.



V roce 1996 jsem dostal práci u rakouského reprezentačního družstva. Tamější federace mi dala důvěru a vnímal jsem to jako poctu, přestože Rakušané byli a jsou dodnes volejbalově „třetí svět“.

Udělal jsem s rakouskými hráči zkušenost, že dovedou dát hlasitěji najevo nesouhlas, jsou schopni lépe argumentovat a kultivovaněji čelit odlišným názorům. Snáze berou zodpovědnost na sebe a neschovávají se za většinu. Úspěch v týmovém sportu ovšem předpokládá součinnost i soucítění, a Rakušané, odkojeni kapitalismem, jsou příliš zaměřeni na sebe. V tomto směru jsou naopak Češi lepší „materiál“ pro práci.

Měl jsem tedy k dispozici mezinárodně velmi slabé mužstvo, které sice výborně pracovalo a následovalo, ale stonalo na egoismus. Byl jsem v cizí zemi a žádaly se po mně výsledky. Rozhodl jsem se vybudit do maxima týmovou sounáležitost. Nechal jsem hráče projít velice těžkou zkouškou. Oslovil jsem šéfa jednotky pro zvláštní účely rakouské armády s tím, že bych rád nechal projít hráče kratším výcvikem, který by prověřil jejich morální kvality a ochotu spolupracovat.

Žádal jsem, aby akce byly náročné, na hranici rizika, ale aby mi zaručil, že nikdo nebude zraněn. Rakouský svaz mě podpořil, akci financoval.

Vše začalo na parašutistických trenažérech a již druhou úlohu bych sám nezvládl, protože se po hráčích žádalo, aby se po zádech nechali spouštět ze 40metrové skály jištěni lanem. Přes různé fyzické úkony jsme dospěli k první noci: hráči byli v lese za absolutní tmy všichni svázáni lanem a vyvedeni členy jednotky na neznámé místo. Úloha zněla: najít do rána cestu zpět do našeho tábora.

Kvůli lanu, jímž byli spojeni, existovala jediná možnost – vzájemně spolupracovat, jinak hrozila noc beze spánku. Členové jednotky sledovali akci dalekohledy vybavenými pro noční vidění. Akce probíhala v horském terénu při teplotě okolo 4-5 stupňů. Když se k ránu dostali zpět, měli dost a vůbec jim nevadila lůžka ze smrkového chvojí.

Pokrm si po celou dobu pobytu připravovali sami, museli si i nachytat ryby. Psychické vyčerpání a nervozita narůstaly. Na závěr třetího dne však přišel „high point“.

Major, velitel komanda, učil kluky vysvléknout se do naha a veškeré svršky si sbalit do hermetického, voděvzdorného balíčku. To trénovali zprvu za denního světla a posléze za tmy. Naprosté zděšení a výbuch agresivity nastal, když major oznámil, že celá příprava směřuje k následující noci, která právě padala na náš improvizovaný tábor. Šéf komanda vysvětlil, že přesně úderem půlnoci budou hráči vzbuzeni, naloženi do vojenských aut a přesunou se k jakémusi jezeru, které v nejužším místě (20 m) překonají a k tomu budou potřebovat nacvičený akt hermetického sbalení svršku, protože po překonání toku se budou muset obléct do suchého a kamsi pokračovat. To už nikdo neposlouchal...

Vysoká hra Zdeňka Haníka Vysoká hra Zdeňka HaníkaFoto spo

Neformální lídr družstva Quido Stapelfeldt, původem Němec, naturalizovaný Rakušan, se majora otázal: „Jestli tomu dobře rozumím, tak se v 5 stupních nad nulou o půlnoci máme svléknout, skočit do vody a plavat, je to tak?“ Major suverénně přikývl. Pak už mlčeli všichni, seděli kolem ohně a já pochyboval, zda jsem to nepřepískl. Kdyby tehdy shodně řekli, že chtějí odvézt domů, souhlasil bych a vůbec bych se na ně nezlobil. Pak se mě ještě Stapelfeldt zeptal: „Ty jako myslíš, že když tohle absolvujem, budeme hrát líp volejbal?“

„Nebudete,“ odvětil jsem a ani neměl chuť vysvětlovat, že o to tady nejde. Bylo mi taky úzko.

Kolem osmé hodiny večer začal nečekaný obrat. Quido promluvil ke spoluhráčům: „Absolvujem to jednou za život, stejně jako mistrovství Evropy, pojďme do toho!“ Většina souhlasila, až na dva.

Jednoho záhy zlomili, ale poslední byl rezolutní a šel spát. U vody jsem jich napočítal všech dvanáct, nikdo nechyběl. Byla to, věřte mi, dojemně úzkostná podívaná.

Teď mohu konečně prozradit, že majorovi šlo o to vybudit odhodlání, nikoliv hráče fyzicky likvidovat. Takže vše bylo domluveno tak, že jak se hráči odhodlají ke skoku do studené vody, budou okamžitě zastaveni a vyzváni k návratu, dostanou horký čaj, polévku a panáka. Jejich statečný boj mě dojímal, skočili všichni...

Následující den už je čekal závěrečný úkol, kdy museli znovu svázáni lanem přejít cca 15 centimetrů širokou lávku přes divokou říčku. Chyba nebo zaváhání jednoho by znamenalo pád všech dvanácti do divokého vodního toku. I zde čekali členové komanda na člunech pro případ selhání. Po zvládnutí tohoto úkolu byl experiment u konce.

Není mým cílem prezentovat „americký červený román“, ale faktem je, že jsme toho roku hráli tak, jak nikdy předtím a nikdy potom. Dnes už vím, že je i problematické očekávat, že soudržnost prokázaná v „dobrodružných“ podmínkách se přenese do týmové soudržnosti v herních kombinacích na hřišti.

Spíše ne. Chtěl jsem jen naznačit, že v každé situaci lze hledat řešení, která posunou družstvo ještě o kousek dál, než se zdá možné. S většinou hráčů bývalé rakouské reprezentace mám dodnes vřelý lidský vztah, naproti tomu s českými jsem měl profesně korektní vztah, ale to je něco jiného. Rakouští volejbaloví reprezentanti z let 1996-99 jsou mi vděčni a já jim za dojemnou zkušenost.

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud