Ví, že nepřichází jako muž, ze kterého by byl celý národ u vytržení. Ale nebojí se toho. A slibuje maximální práci a odhodlání. „Nemám hráčskou minulost, nevlastním titul.“ To je úryvek z textu pana redaktora Jandy, v němž pro Sport Magazín zpovídal budoucího trenéra hokejové reprezentace Josefa Jandače. Vypůjčil jsem si ho pro dnešní článek.
Média jsou sedmá velmoc světa, ostatně i já k vám promlouvám každý pátek jejich prostřednictvím. Pomáhají nám propagovat sport a dělat z něho celospolečenský fenomén. Z toho důvodu s nimi uzavíráme „sňatek z rozumu“, ale někdy to holt z jejich strany trochu štípne. Musíme s tím umět žít. Média potřebují témata, pohádky a velká hesla. Jedno z nich zní „Pravdu mají vítězové“. Já ho vyznávám rovněž, ale rád bych zareagoval na atmosféru kolem jména Josef Jandač , poněvadž se mi celá věc zdá méně jednoznačná, než se dočítám.
Tak tedy představitelé českého hokeje v čele s Tomášem Králem hledali vhodného trenéra k české reprezentaci. Dobrý trenér je ten, který dlouhodobě a kontinuálně odvádí dobrou práci. Ivan Hlinka si taky nejel do Nagana pro zlato, ale chtěl odvést s týmem co nejlepší práci a uhrát co nejlepší výsledek. Jeho osoba byla tehdy pro hokejový svaz zřejmě zárukou dobrého vedení. Že to potom cinklo zlatě, je taky trochu dílem přízně nebes a taky třeba tím, že Hašek dostal ve třech rozhodujících zápasech všehovšudy dva góly.
Přes obrovské charisma a vklad, který trenér Hlinka do družstva vložil, měl na Haškův zázrak i tento trenérský mág malý vliv. Málokterý trenér má totiž smlouvu s nebesy na tituly či první místa. Spíše je to tak, že na to má, či nemá, a trenérským životem prochází se šrámy i vavříny. Dobří jsou podle mě ti trenéři, kteří dokáží pohnout věcmi, či proměnit „ksicht družstva“. Naproti tomu znám i několik takových, kteří doslova zakopli o vítězství, ani nevěděli jak, pak už nedokázali nikdy nic, ale titul zdobí jejich profesní životopis.
Vést hokejové mužstvo či jiné z okruhu týmových her je pěkná láce. Ruku na srdce, ono totiž to družstvo částečně hraje samo, nebo ho skrytě řídí silná hráčská osobnost. Takže se pak stačí u takového družstva jako trenér prostě vyskytovat. Dokonce se to někdy hodně dlouho nepozná a trenér vydrží u družstva i několik let.
Ovšem dosáhnout změny vyžaduje odvahu a sílu měnit lidi, jejich postoje a zvyklosti. To znamená bourat mýty i tradice. A tomu se každé prostředí brání. Já osobně si vážím trenérů, kteří to dokážou. Mám za to, že Josef Jandač mezi ně patří. V onom rozhovoru pro tento magazín se vyjádřil k argumentu kritiků, že v roli hlavního trenéra nikdy nic velkého nevyhrál.
Budiž, ale viděl jsem loni v Praze hrát Kanaďany. Ať jsem jakkoli protíral oči, viděl jsem zřetelně, že jsou ve všech směrech lepší než my. To se v zemi vítězů z Nagana a několikanásobných světových šampionů těžko poslouchá. Ovšem chceme-li kanadské kluky (a jim podobné), a to i v ostatních hrách, znovu dostihnout, potřebujeme mimo jiné i dobré trenéry. Potřebujeme změnit postoje a zvyklosti hráčů, bourat mýty a tradice, jak jsem poznamenal výše.
Sleduji, co se v českém hokeji děje, a myslím, že hokejovému svazu jde v tuto chvíli o změnu, nikoliv o tituly. Jasně, titul chce každý, ale většina, včetně nás z ostatních sportovních her, již pochopila, že ve srovnání s mezinárodní konkurencí tituly bez nepopulárních změn prostě nepřijdou. A tak zvolili pro hokejový nároďák Josefa Jandače. Podle rozhovoru v tomto magazínu ze dne 29. ledna mám za to, že i Jandač pochopil, o co se hraje. Je to trenér, kterému hokejové prostředí přiznává kompetentnost v oblasti koncepční, dlouhodobé a systematické práce.
Jandač nominoval. Na Světový pohár pojede i Kempný, Jágr zatím chybí
Video se připravuje ...
Připusťme, že pro play off je možná potřeba mít jiný druh talentu než pro dlouhodobou soutěž. Je ovšem otázkou, zda hokej potřebuje koncepční změny, nebo čaroděje pro mistrovství světa. A druhou otázkou je, zda takový čaroděj existuje a zda může jakákoliv magie přinést kýžený výsledek. Nemyslím si.
Jandač říká „abyste něco vyhrál, musí se sejít spousta věcí, které nejste schopen ovlivnit“, to potvrdí každý trenér, který o tom něco ví. A já k tomu dodávám: vizitkou kvality jakékoliv podobné práce, jako je trenéřina, je dlouhodobost. Nejsou to jen tituly. Ten, kdo má jeden titul, ale jinak má výkyvy v umístění, má pro mě menší hodnotu než ten, kdo je trvale nahoře, přestože na titul nikdy nedosáhne.
Pokud by pan kolega Jandač četl tyto řádky, rád bych mu vyjádřil svoje přání: nenechte se otrávit a dělejte i nadále dobře svou práci. Nedejte nikomu šanci vás vyprovokovat, abyste se snažil dělat ji ještě lépe než dobře. Vy přeci víte, že to nejde. Krása na druhou je kýč, jestli si rozumíme. Když se s nároďákem a hokejem vůbec budete poctivě trápit, tak to dobře dopadne. A jestli to bude i nadále bez titulu, tak to může trochu svědět, ale takové svědění je v podstatě dobro naruby. To, abychom nezpohodlněli.
Vaše skutečné trenérské sebevědomí to přece nemůže ohrozit, protože stojí na pevných základech. I s drobnou tělesnou vadou či nemocí se dá prožít velký život. Osud má s námi své plány. Každý z nás má udělat maximum, abychom nepromarnili šanci, která je nám osudově dána. Když tak učiníme, dopřejme korektně i osudu, aby využil svou šanci. Hodně štěstí.“
Související články
