I vzhledem k vlastnímu sportovnímu příběhu mám úctu k hráčům, jejichž tělesné parametry neodpovídají prostředí sportovní hry, v níž se ucházejí o úspěch, a přesto se v ní prosadili. Jednoho takového jsem po dlouhé době viděl. Jmenuje Stephen Curry a je to v současnosti jedna z největších hvězd basketbalové NBA.
Účastnil jsem se minulý víkend v Los Angeles summitu „Leaders“, kde referují o svých zkušenostech na jedné straně trenérští giganti NBA, NHL či špičky fotbalové Ligy mistrů, na druhé straně jejich zaměstnavatelé či generální manažeři. S některými poznatky se s vámi podělím postupně v dalších článcích. Dnes bych rád věnoval pozornost zážitku, který mi vyrazil dech.
Díky tomu, že jsme se ocitli v USA, kde na vás basket huláká z každého rohu, měl jsem možnost dostat se večer po celodenních přednáškách do baru Alovate v Santa Monice na decinku kalifornského červeného a na velké obrazovce dávali zápas Golden State Warriors proti Oklahoma City Thunder. Kolega Ježdík zvolal: „Hele, hraje Stephen Curry, sleduj ho.“
Basket mě vždycky bavil, ale díky jiným prioritám v současné době se ke sledování zápasů NBA dostanu minimálně a moje informovanost značně ochabla, proto se omlouvám, pokud hovořím o notoricky známé věci.
Netrvalo dlouho a doslova jsem zkameněl. To, co se před mýma očima odehrávalo v poslední čtvrtině zápasu, jsem snad od dob Michaela Jordana neviděl. Šlo samozřejmě o Curryho. Když nestřílel trojky z neuvěřitelných pozic, tak geniálně uvolňoval osamocené hráče, nebo úplně hladce procházel obranou a vyvolávalo to dojem, že bránící hráči tam stojí jak bezmocné kuželky.
Basketbal jsem hrál závodně do sedmnácti let, než jsem se musel rozhodnout mezi ním a volejbalem. Dá se tedy říci, že ho znám nejen očima volejbalového trenéra. Měřím 178 cm a z hlediska vrcholového basketu či volejbalu jsem trpaslík. Píšu to proto, že Curry měří 188 cm, což znamená, že mezi černými obry v NBA je rovněž trpaslíkem.
Přesto z nich činí jen němý kompars své basketbalové exhibice. Jak je to možné? Je silnější, rychlejší, šikovnější než ostatní? Silnější určitě ne, šikovnější možná o něco, ale rychlejší určitě. Ovšem ne ve svalech, ale v hlavě. A v tom je zakopaný pes.
Je už otřepaným folklórem, že všechny současné sportovní hry jsou o čase. Kdo nestíhá, měl by se věnovat něčemu jinému. A jak jinak lze vyhrát souboj o čas, než v hlavách hráčů. Curry působí velice sebevědomě. Někdy slýchávám nářky, že by měl nějaký zázračný psycholog hráčům pomoct s posílením jejich sebevědomí. To je blábol někoho, kdo hře nerozumí. Sebevědomí se buduje tím, že hráč tvrdě pracuje, zlepšuje se, že sám sebe poznává v těžkých situacích a že se prosazuje v tvrdé konkurenci, žádným zásahem psychologa.
A každé sebevědomí ve sportovní hře začíná u krutého souboje s nemilosrdným protivníkem jménem čas. Samozřejmě čas v herních situacích, čili bavíme se o milisekundách. Aby hráči zvládli tento souboj, musí ho každodenně zvládat v tréninku, k ničemu objevnějšímu jsem nedospěl. Ono to ovšem docela bolí, trápit se s tím, že něco v tréninku opakovaně nevychází, jelikož se to trénuje v reálných herních podmínkách a v reálných časech s reálným protivníkem, který brání v realizaci záměrů, což vychovává k potřebě dělat věci přesně i v nejvyšší rychlosti.
A trenéři? O tomto by měli přemýšlet, je to jejich džob. Akce podobné těm, které mi učarovaly ve hře Curryho, ne že jsou „také“ o hlavě, ale jsou „především“ o hlavě. V jeho fenomenálních akcích totiž začíná psychologie sportovní hry. Je na čase nebát se říct, že fundamentem taktiky je psychika.
Nebo snad taktika není o čtení hry a rozhodování? A čtení hry a rozhodování snad není přímo závislé na psychických procesech, tedy vnímání, předvídání, herním myšlení, herní inteligenci, ale i na empatii, což je složka emocionální inteligence? To vše snad není psychologie hry?
A to je výzva především pro lidi, kteří rozumí hře, kteří by měli začít tento obor spoluvytvářet. Je jasné, že hráči jako Curry nespadnou jen tak z nebe, musí se na ně dlouho čekat. Ale vychovávat v tomto směru lepší hráče v českém prostředí sportovních her je v našich silách. Musíme jen zabojovat s vlastní trenérskou pohodlností a nedůsledností. Pakliže je to tedy o hlavě, jak to ilustruji na případu Curryho, tak se do hlav hráčů musíme dostat, nejen do svalů…
A na závěr o oné avizované šanci pro malé velké muže. Již několikrát se mě nějaký nadšený kluk malé postavy ptal jako letitého trenéra, zda má šanci prosadit se ve volejbalu navzdory svému tělesnému deficitu.
Někteří z nich se ptali přímo, jiní pouze toužícíma očima, a já jsem jejich otázce porozuměl. Moje výzva vždy zněla: „Tvoje šance jsou výrazně omezené, volejbal je pro velké. Bez talentu to nepůjde, ale pokud ho máš, podřídíš život volejbalu a vášeň pro hru přehluší vše ostatní, máš šanci se stát malým velkým mužem.“
Jsem rád, že jsem objevil další živoucí důkaz tohoto tvrzení, jmenuje se Stephen Curry. Při sledování jeho výkonu i chlapské oči vlhnou, stejně jako u Beethovena. Prostě vyšší dimenze.
Související články
