Pobavil mě výrok hokejového internacionála Petra Nedvěda v předminulém čísle Sport Magazínu. Prohlásil: „Stává se, že když je super tým, kouč to může, s dovolením, jenom pojebat.“ Je to přirozený jazyk hráčské šatny, asi nepatří do novin, ale koho zásadně pohoršuje, nebyl by asi ideálním prototypem komunikaci s hráči.
V roce 2001 jsem vedl české národní mužstvo na mistrovství Evropy v Ostravě. Jelikož jsme tehdy neměli silnou obranu (ani na síti, ani v poli), stanovil jsem jako trenér sázku na dobrý servis a strategii jsem nazval „Z našeho servisu si nezahrají“.
Znamenalo to, že jsem do kádru vybral hráče s vysokou kvalitou smečovaného podání a příslušnými psychickými kvalitami a servírovali jsme v každém zápase na hranici rizika. Vycházel jsem z předpokladu, že tehdy mladí hráči mají schopnosti i odvahu, a mojí úlohou bylo odbrzdit tuto odvahu v zápasu.
Ale situace byla komplikovaná tím, že při takové strategii se zároveň hodní kazí. Přirovnejte si to například k situaci, kdy by měl tenista pouze jeden servis. Prakticky to vypadalo tak, že jsme buď soupeři zásadně zkomplikovali útok, nebo jsme zkazili a soupeř buď nehrál, nebo hrál, ale s komplikacemi. Pro každého soupeře je nepříjemné, když se nemůže dostat do herního tempa.
To ovšem naráželo na vlastní psychiku družstva, poněvadž se stávalo, že jsme zkazili třeba tři podání za sebou, a hráči někdy ztráceli klid. Mimo jiné sem tam zaslechli z hlediště třeba „Nauč se servis, debile“ a podobně. A bohužel musím říct, slovy Petra Nedvěda , že díky této strategii jsme několik koncovek, a tím i setů či zápasů, pěkně pojebali. A kdo nejvíc? No samozřejmě já, jako trenér, poněvadž jsem trval na svém a veřejně hájil strategii národního družstva.
Vzpomínám si třeba, že Jakub Novotný, dnes šéf volejbalového Karlovarska, se mě ptal: „A mám to vosolit (rozuměj servis), i když přede mnou tři hráči zkazili?“ Protože jsem ctil a věřil své strategii, odpověděl jsem: „Jestli si sám věříš, tak ho osol a na nic nehleď.“ Tento přístup trochu boural mýty v tom, že stará volejbalová škola přesně předepisovala, kdy se podání zkazit smí a kdy se kazit nemá. Zkrátka dostávali jsme se pod tlak, především ve „vlastním domě“, poněvadž volejbalový divák je přecitlivělý na to, když se příliš kazí servis.
Ale jak to tak chodí, v rozhodující fázi ME jsme rozstříleli servisem Bulhary a Rusy a celkově skončili čtvrtí, což je stále nejlepší umístění za dobu existence České republiky. Takže s tím pojebáním je to vždy trochu komplikovanější.
Lze souhlasit s Petrem Nedvědem, že jsou situace, kdy trenér má nechat družstvo hrát a moc se do toho nemotat. Jistě, někteří trenéři podlehnou přesvědčení o vlastní důležitosti a chtějí na sebe rovněž upozornit. Trenérská moudrost, praví: Nechat hrát. Trenér by měl být šťastný, když ta jeho mašina jede na vlastní pohon.
Minulý článek jsem končil konstatováním, že vyhrávají vždy hráči a šťastný ten trenér, který pochopí, že je jejich průvodcem a partnerem, třeba přísným, ale taky ochráncem, když je třeba. Ale nikoliv vládcem. Čili, jako jsou „hráči“ a „nehráči“, tak jsou dobří a špatní trenéři. Jakékoliv jednostranné generalizování je hloupé. Bez trenérů to nejde, jako nejde vyhrávat bez dobrých hráčů.
Tím bych výrok Petra Nedvěda doplnil. Pocit hráče je samozřejmě rozdílný od pocitu trenéra. Stavět tyto světy proti sobě by bylo velmi nemoudré, jelikož by se tím trochu popřel vývoj sportu jako fenoménu.
Hra je krásná, protože je sice magická a neuchopitelná, ale má pravidla! V rámci pravidel se odehrávají neuvěřitelné a nepochopitelné příběhy, ale to všichni na hře milujeme. Vzrušující je i v tom, že do ní každý může kecat, jelikož se zvenčí jeví jako naprosto jednoduchá.
Divák v hledišti nechápe, jak je možné, že něco nefunguje, když to je přeci na první pohled jasné. Ano, z hlediště. Jakmile vstoupíte do arény, hned vidíte, že je to trochu jinak.
K tomuto textu mě samozřejmě popíchla věta Petra Nedvěda, ale mám ještě druhý dobrý důvod. Světlo světa spatřila nová příloha deníku Sport s názvem Coach. Je to čtvrtletník, jehož první číslo vyšlo minulý týden a další vyjde při fotbalovém EURO. Deník Sport jej vydává ve spolupráci s Českým olympijským výborem a sedmi sportovními svazy: basketbal, florbal, fotbal, házená, hokej, ragby a volejbal. Má přispět k popularizaci trenérské práce, osvětě a částečně i k jisté formě vzdělávání srozumitelnou formou.
Největším bonusem je to, že velké svazy dokázaly sjednotit pohled na nutnost takového postupu a přispěly i finančně. Taková sranda totiž něco stojí. Takže díky šéfům svazů, ČOV i metodickým úsekům. Popřejme čtvrtletníku čtenost a zároveň všem koučům, aby toho „pojebávali“ co možná nejméně.
Související články
