Před rokem a půl, když jsem začal psát články pro Sport Magazín, odstartoval celý seriál tématem, v němž jsem s nadsázkou srovnával nejen fotbalové světy Ladislava Vízka a Jaroslava Hřebíka. Předminulý týden jsem si v tomto deníku přečetl článek s názvem „Jen Rosický hru zlepší“ od Ládi Vízka. Mluvil mi z duše.
Když jsem tehdy na podzim roku 2014 srovnával Hřebíka s Vízkem, o nichž je fotbalovému světu známo, že jejich hodnotové systémy jsou od sebe na hony vzdáleny, činil jsem tak s jasným cílem.
Poté, co jsem popsal zásadní rozdíly, poukázal jsem i na to, co mají společné (i se mnou). Šlo o blízkost ke „krajině hráčství“, tedy nejmalebnější ze všech krajin. Napsal jsem, že oba milují hru, oba jí rozumí, ovšem každý úplně jinak. Myslel jsem to tak, že buď cit a porozumění pro hru máte, nebo nemáte.
Tudíž jestli mi někdo do komentáře pod mým článkem napíše, abych se nemotal do fotbalu nebo hokeje a hleděl si svého volejbalu, tak jeho názor nesdílím. Snažím se totiž nepsat o žádném sportu konkrétně, ale o tom, co mají společné, případně, co lze z jednoho přenést do jiného.
On se tímto způsobem mimochodem přenáší i herní fortel. A mám s tím i praktické zkušenosti, poněvadž jsem zakladatelem míčového sedmiboje, kde jsem v přímé konfrontaci a na vlastní kůži zažil, že míčový a herní talent je prostě obecná věc. Buď ho máte, nebo nemáte.
Živoucími důkazy jsou Panenka , Vízek , Richter, Dominik Hašek , Martin Hašek, Ivan Hašek, Železný, Změlík či Hřebík.
Napsal jsem o Láďovi Vízkovi rovněž, že je náruživým hráčem čehokoliv od tenisu až po mariáš a rozvíjí herní plány i v chůzi na ulici, že zná vůni fotbalu a ovládá tajemné fotbalové fígle, které navnímal jako špičkový hráč. Má ZKUŠENOST SRDCE a doktorát v oboru fotbalové šatny. Tím textem, který nedávno napsal Láďa, mi znovu zajel pod kůži. Jeho názory jsou selsky lidové a jazyk, přestože je záměrně ponechán v nespisovné podobě, je překvapivě čtivý a bohatý. Jeho soudy jsou jednoduché, přímočaré a přesné.
Nemyslím si, že by svým světáckým přístupem k životu mohl vážně dělat třeba trenéra, které zde často hájím, ale publicisticky jeho soudy sedí jak zadek na hrnci. V první řadě jsem si jak na pohárových zápasech Sparty, tak na nároďáku všiml a opakovaně sděloval Jardovi Hřebíkovi to, o čem píše Vízek. Ať už jsou to chabé kombinační schopnosti našich hráčů či jejich neschopnost bránícího protivníka něčím zaskočit.
Třeba na CSKA Moskva či nároďáku Kazachstánu (a to ani zdaleka nejsou evropské top týmy) jsem viděl „kombinační lehkost“ a „kombinační odvahu“ ve srovnání s našimi. Přitom jak Pavlu Vrbovi , tak Zdeňkovi Ščasnému ze srdce přeju, aby se jim podařilo udělat mezinárodní úspěch.
Málokdy píšu kritické řádky, protože to dělá kdejaký zhrzený rypák, pouze jsem chtěl navázat na Vízkův článek a poukázat na to, že to vidím stejně.
A tak radši o Rosickém. I o něm jsem psal jeden článek, kdy jsem si povzdechl, proč nemáme ve volejbalovém nároďáku nahrávače, který by měl Rosického schopnosti. Jaké? Rosický vnímá hru jako celek a hřiště jako šachista. Má vyvinuté prostorové vidění, které je předpokladem, aby se hráč mohl stát tvůrcem hry. Nejde jen o periferní vidění a herní přehled. Jde o něco víc: ofenzivní, tvořivou náruživost.
Láďa Vízek píše o tom, že by hru nároďáku mohl vylepšit, ale to ví Pavel Vrba jistě také. Patřím k obdivovatelům hry Rosického a dávám Vízkovi za pravdu, ale zřejmě má jeho zařazení do nároďáku i jiné háčky. A zde jsem již příliš chabým znalcem prostředí, abych se k tomu mohl vyjadřovat. To je věcí Pavla Vrby, který jistě ví, co dělá.
I ve třetím bodě se ztotožním s názorem Vízka, ale tentokrát už po svém. Zemřel Johan Cruijff. Můj nedávno zesnulý otec by řekl: „Kácí se v našem lese“. Ano. Ajax s Cruijffem, Hulshoffem, Neeskensem a Blankenburgem, to je naše sportovní mládí. Totální fotbal a dlouhé vlasy. Moje generace milovala hudbu Led Zeppelin a fotbal Ajaxu. Milovali jsme to obojí, protože vedle krásy, kterou vyplodí jen absolutní um a vášeň, jsme do nich mohli promítnout i vzdor, jejž jsme museli tajit, aby nás rudý ďábel nesemlel.
Jsem volejbalista, který hrál náruživě (a snad i dobře) jiné hry, ale fotbal a hokej byl pro nás tehdy v televizi nade vše. Ajax? To byla lahůdka? A Ajax, to byl na prvním místě Johan Cruijff. Řadím ho stejně jako Láďa do jiné hráčské galaxie, kam patří Pelé , Maradona , Beckenbauer a Messi . Pro mě už méně Ronaldo , jelikož se nemohu ubránit dojmu, že jeho JÁ je silnější než MY, přestože vnímám, že je to velký hráč. Ti prvně jmenovaní mají JÁ a MY v harmonii, a proto je cením výš.
Nejsem povolán, abych psal nekrolog za Cruijffa, chtěl jsem jen říct, že s ním odešlo i kus našeho vzdorovitého mládí. A Láďovi děkuji, že mi to svým krásným článkem připomněl.
Související články
