Již drahnou dobu jsem obdivovatelem technologie hry Jaromíra Jágra. Od časů Vladimíra Martince, který byl pro mě jako kluka až do příchodu Jágra nejskvělejším hokejistou na světě, jsem miloval kombinační hru a herní vtip. Záměrně jsem použil slovo „technologie“, což znamená mj. výrobní postup. Snad vysvitne proč.
Dnešní článek bude o tom, jak vnímám rozdíl mezi pojmy lídr a hvězda. V hlavní roli bude Jaromír Jágr , ale vrátím se nejprve trochu do minulosti. Už je to dávno, kdy mě táta jako kluka z Rychnova nad Kněžnou brával do Pardubic na hokej a já hltal (posléze i v nároďáku) hru tria Martinec, Šťastný, Novák. Fascinovala mě obzvláště Martincova herní inteligence hraničící až s drzostí.
Znal jsem všechna jeho kouzla nazpaměť a rozčilovalo mě, že je někteří tehdejší televizní komentátoři (nemám samozřejmě na mysli Luďka Brábníka) neuměli ty fígle vysvětlit, i když já jsem o žádné vysvětlení nestál. Prostě iritovalo mě, že té herní magii nerozumějí.
Dnešní komentátoři jsou již daleko lépe odborně připraveni. V hlavní roli Martincovy hry byla totiž chytrá a nečekaná přihrávka a tajemství spolupráce.
Jak jsem dospíval, začal jsem už sám prožívat vlastní sportovní příběhy a na hokej v televizi jsem se díval míň a míň. Pak ale přišel Jaromír Jágr a to byl znovu důvod dívat se v televizi na hokej, i když můj život byl tehdy už nerozlučně spjat s volejbalem.
Kdysi jsem psal o tom, že lidé zpravidla žasnou, jak Jágra nikdo nedovede oddělit od puku, oceňují, kolik už dal gólů během své kariéry, avšak ve mně největší úctu vyvolává jeho geniální přihrávka. Je chytrá, rafinovaná až zákeřná, dokonce natolik, že jsem si v minulosti několikrát všimnul, jak překvapila i vlastní spoluhráče.
Snad tento úvod stačí, aby následující řádky nebyly chybně interpretovány. Mnohokrát jsem se přel o to, zda naše osmašedesátka je, nebo není lídrem. Je určitě jedním z nejlepších hokejistů na světě všech dob, ale mám za to, že slovo lídr vyjadřuje jiný význam.
Lídr je ten, který jede v bitvě na koni v čele, a jeho jistota, že přežije, je 50 na 50. Když je zabit, končí na hřbitově bezejmenných hrdinů, když přežije, a jeho armáda zvítězí, stává se nesmrtelným.
Ta lídrovská role spočívá v tom, že dá sám sebe všanc, aby strhl ostatní, aby otevřel brány odvaze spolubojovníků. Jelikož se v našich končinách neválčí, přenáší se tento model do sportovních her. Proto jsou vzrušující pro miliony diváků na celém světě.
Četl jsem v tomto deníku dne 29. dubna kritická slova od novináře Kena Campbella z The Hockey News na adresu Jaromíra Jágra po letošním vypadnutí Jágrova týmu z play off NHL: „Není to první play off, co se mu nepovedlo. Neskóroval ani před třemi lety ve dvaadvaceti utkáních, kdy s Bostonem hrál finále.“
Novináři mají právo prezentovat i kontroverzní názory, dokonce se to od nich žádá. Nebezpečí spočívá v tom, že to nahrává i lidem, kteří se na sportovních příbězích odbavují, protože postrádají ty vlastní. Někdo je označen za Boha, což vyjadřuje obecnou náladu, a začne pohádka, která už jde vlastním životem. Potom ale přijdou pochybnosti, a nakonec se z nebes zatracuje do pekel.
I proto tvrdím, že Jágr je diamant, chryzantéma mezi pampeliškami, ale není Bůh. Dokonce to zbožšťování zatemňuje tu jemnou filigránskou jedinečnost, která Jágra povyšuje nad jeho hokejové prostředí. Dav se nerad vzdává své modly, kterou si vytvořil. Ve skutečnosti miluje vlastní obraz o zbožňované bytosti, nikoliv osobnost samu. A tím jí vlastně škodí.
Když potom takto vytvořená pohádka nefunguje, obrací zlobu ne proti své mylné představě, ale proti osobnosti hráče. Ve zmíněném případě ne zlobu, ale novinářskou kritiku. A kdo tu pohádku živil? No média!
Osud rozdává spravedlivě, tu přidá, jinde ubere. A Jágrovi nandal vrchovatě tolik hokejového umu, jako žádnému jinému Čechovi před ním. Ale vlastnost sebeobětování pro nadosobní cíl, což je žádoucí vlastnost pro vůdce všeho druhu a je v principu iracionální, tu dostali jiní vyvolení hráči ve větší míře než Jágr. Toto nemá nic společného s věkem. Je to vlastně spravedlivé.
Profesor Kolář tvrdí, že Jágr pracuje pečlivě na každém detailu péče o své tělo, a proto hraje báječně ve vysokém věku. Je už třetím nejúspěšnějším hokejistou v dějinách NHL. Ale není typickým hybatelem dějin, je prostě nejlepším hráčem, a v tom vidím jistý rozdíl.
Proto mi nějak nešly pod kůži palcové titulky při loňském MS v Praze „Jágr je Bůh“. Ale budiž, je to taková novinářská emotivní zkrátka a já jsem možná přecitlivělý.
Jsem obdivovatelem Jágrovy hry, poněvadž mám dlouhodobou slabost pro přihrávku a Jágr je „velmistr přihrávky“. Rovněž jsem už kdysi psal, že přihrávka je „maltou stavby hry“ a druhem neverbální komunikace par excellence. Vzniká od ochoty existovat vedle sebe na hřišti, a jde přes schopnost sladit vzájemně individuální činnosti, až po stav, který nazývám „orgasmus souhry“, kdy je součinnost přirozeně a dobrovolně povýšena na úroveň individuální činnosti a někdy nad ni.
Jaromír Jágr této „kombinační slasti“ rozumí víc než kdokoliv jiný. Nemá vlastnosti nesmrtelných vojevůdců, které jsme si zvykli označovat pojmem lídr; a ani to po něm nikdo nemůže žádat. Jágr je hokejový skvost, jedinečná a nezařaditelná lidská osobnost, ale není Bůh. Je to výjimečný hokejista.
Související články
