Zvolil jsem pro dnešní článek provokativní název. Ale čas od času je třeba odborné pohledy rozstřelit nějakým kontroverzním tématem. Poté, co minulý týden v rámci tohoto deníku vyšlo druhé číslo čtvrtletníku COACH, mi připadá patřičné zastřihnout drápky poučování a zajet trochu do nahé člověčiny ...
Zavolal mi jeden uznávaný trenér (z individuálního sportu), který má obrovské zásluhy v rámci svého sportovního odvětví. Nebudu ho jmenovat, poněvadž nevím, zda by si to přál. Nicméně jde o člověka, který se ve svém sportu těší velké vážnosti. Sdělil mi, že čte rubriku Vysoká hra ZH v páteční příloze Sportu, že se na ni vždycky těší, a hned se zvědavě otázal, co chystám na příští pátek.
Načepýřil jsem se v duchu, jelikož mě pochvala od skutečného fachmana upřímně potěšila. Nicméně v závěru rozhovoru mi sdělil: „Musel jsem vás hájit, protože pan kolega XY tvrdí, že se svými pátečními články jenom producírujete.“ Myslím, že ani neřekl jeho jméno, ale říkejme mu třeba pan Přísný. Zamyslel jsem se nad tím. Ruku na srdce, většina z nás slyší na svou adresu raději slova uznání, než slova hanlivá.
„Producírovat se“ vnímám jako slovo s hanlivým přídechem, jelikož jeho synonyma jsou: stavět se na odiv, chovat se okázale, mírnější význam vystihuje sloveso předvádět se. Na druhé straně, pokud si odmyslím pejorativní přídech slova „producírovat“, tak má pan Přísný vlastně pravdu. Konkrétně v tom, že cílem mých článků je přece prezentovat své názory.
Určitě bych již bezmála dva roky nezakončoval neděli co neděli večer tím, že dělám (tedy než si dám panáka po západu slunce) poslední úpravy textu, který ještě před pondělní uzávěrkou vždy dávám přečíst i jiným očím. Určitě bych nevěnoval energii něčemu, co by mi nedávalo smysl. A tím smyslem je prezentovat svoje názory a chtít být čten. Hned mi naskočila slova básníka Halase: Chci být i kýmsi čten a pochválen na světlou památku až svedu sám sebe psát...
Je to docela prosté. Každý, kdo se vyjadřuje do veřejného prostoru, chce být vyslyšen. Nebo ne? A každý touží být kladně přijímán. Možná ani vždy autorovi nejde absolutně o to kladně, ale prostě chce vyvolat odezvu. Takže slova pana Přísného v podstatě přijímám.
Jediné, co by mě mrzelo, kdyby ono předvádění se bylo plané, laciné či bez odezvy. Jinými slovy, pokud by moje názory neměly co říct. A o tom nerozhoduji ani já, ani pan Přísný. O tom rozhodují lidé, kteří texty čtou a reagují na ně. Přeme se s předsedou florbalového svazu Filipem Šumanem o to, zda je nutné přesně znát cílovou skupinu čtenářů, pro niž se píše.
Já tvrdím, že ne! Karel Čapek , Bohumil Hrabal či Michal Viewegh (a to jsou nějací pašáci) píšou pro všechny. Jsem toho názoru, že sami sebe musíme nutit i odborně-populární články psát rovněž pro všechny.
Jestliže píšu o Rosickém, snažím se to vždy vymyslet tak, abych nikdy nebyl odborně nepřesný, čili aby to odborníka neurazilo a porozuměl tomu třeba i vrátný.
Á propos, hodně jsem se přitom naučil. Knížek už jsem napsal několik, ale psát odborně v populárním deníku, to je úplně jiná výzva. A tak tedy vrátím-li se k ambici něco sdělit odborné i laické veřejnosti, pak vězte, že hlídáme společně s vedením redakce Sportu velmi bedlivě, jaká je čtenářská odezva.
Sledujeme nejen počty přečtení, ale i to, zda články čtou ženy či muži, v jakém věku a z jaké sociální skupiny, či jak dlouho vydrželi u toho kterého článku. To víte, že mě zahřeje, když dostanu pozitivní zpětnou vazbu třeba od špičkového ligového fotbalového trenéra nebo od umělce, u něhož bych vůbec nepředpokládal, že takové věci čte.
Ale věřte, že vedení deníku Sport není nějaký bohulibý zaopatřovací spolek. Takže čtenost je základním kritériem prodejnosti. A všechny noviny bojují o prodejnost.
Ambicí mojí i mých kolegů z jiných sportovních odvětví, kteří jsme se dali dohromady pod křídly ČOV, je zvyšování odborné kultury. Nejde jen o vzdělávací kurzy pro trenéry, mezinárodní sympozia a vydávání odborných knih. JDE O VÍC. Totiž zvedat odbornou kulturu laické veřejnosti, sympatizantů sportu i situačních trenérů, například rodičů sportujících dětí. A není to věru lehké, dostat odborné názory k uším a očím většího počtu lidí.
Kdokoliv si to může vyzkoušet, aby vám deník s nákladem 60-80 tisíc výtisků denně pravidelně uveřejňoval vaše názory. Pokud se vám to podaří, budete mít určitě stejně dobrý pocit jako já.
A ego? No jasně, přece každý, kdo to „má v koulích“, se chce prosadit. Nevidím na tom nic nezdravého. Proto vyzývám i další chlapy, kteří mají co říct, mají to v koulích (nebojí se) a myslí to poctivě, aby se nebáli producírovat.
Na to, aby to fungovalo, jsou tak jako tak potřeba tři důležité předpoklady. Jeden, aby text byl vytvořen, druhý, aby se dostal před oči lidí, a třetí, aby se našlo dostatek těch, kteří ho budou s chutí číst.
Á propos, dva parťáky už jsem sehnal pro práci na čvrtletníku COACH, který vyšel minulý týden, jak bylo na začátku řečeno, v tomto deníku: Michala Ježdíka (basket) a Michala Bardu (házená).
Přidejte se.
Související články
