Zdeněk Haník
8. srpna 2016 • 05:00

Vysoká hra Zdeňka Haníka: Sluková a Hermannová nad katafalkem

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Penalty ve šlágrech? Křapka měl proti Krejčímu namále, Chorý pádu přidal
Kdo je favoritem finále hokejové extraligy a jaké faktory mohou rozhodnout?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Po dvaceti letech nemají české kolektivní sporty na OH žádného zástupce. Jedinou výjimkou je beachvolejbalový pár Sluková-Hermannová, který pod vedením trenéra Simona Nausche vybojoval postup v těžké kvalifikaci. Je však otázkou, do jaké míry je beachvolejbal týmovým sportem.



Dnešní článek obsahuje dvě křehká témata. Jednak krizi českých týmových her a jednak komplikovanou situaci ve špičce českého ženského beachvolejbalu.

Začnu tím osobnějším. Byl jsem svého času neskrývaným obhájcem práce Simona Nausche s párem Kolocová-Sluková. Vždy, když si někdo v českém beachvolejbalu „otevíral hubu“ (omlouvám se, ale sem tento výraz patří), kontroval jsem: „Kristýna a Markéta jsou jediné skutečné profesionálky v českém beachvolejbalu a vy ostatní se od nich učte.“

Neposlouchalo se to lidem v českém beachvolejbalu snadno, ale já jsem si ověřil, jak pracovaly a kolik byly ochotny svému růstu obětovat. To, co jsem kritizoval v českém sportovním prostředí, totiž polovičatost a odbornou nedůslednost či nedostatek oddanosti své věci, ony dvě, pod Simonovým vedením, vyvracely. Byly talentované, pracovité, úspěšné a zanícené profesionálky.

Navíc jsou hezké a neměly problém prezentovat se jako sex-symboly. Volejbalový produkt Kolocová-Sluková prostě otevíral dveře partnerů, sponzorů i médií. Jako Jágr v hokeji nebo Čech ve fotbalu, tento volejbalový fenomén měl společenskou váhu, přesahující hranice jednoho sportu. Měl jsem navíc vždycky Markétu i Kristýnu lidsky rád, byť každou jinak.

No, a pak přišel rozpad a ochlazení našich vzájemných vztahů, poněvadž jsem se mu snažil ze všech sil zabránit, až jsem nakonec ublížil i sám sobě. Mrzí mě to, trvá to bohužel dodnes, ale tak to prostě v životě chodí. Názory se rozcházejí, padnou třeba nevhodná slova nebo jsou výroky špatně interpretovány a vznikají z toho citové šrámy.

Ženy jsou prostě emocionálnější. Nicméně nově vzniklý pár Sluková-Hermannová a Simon si trvali na svém a postoupili na OH. Před takovým výsledkem je nutné smeknout, bez jakýchkoliv „ale“. Ctím činy, ne projekty. A proto veřejně vyhlašuji, že se klaním jejich práci, přestože už to mezi námi není to, co bývalo.

A tento příběh mi nahrává k druhému závažnému tématu. Víme o ústupu českých kolektivních her ze slávy již dlouho, ale teď je to nemilosrdně stvrzeno neúčastí na OH. Jak práce páru Kolocová-Sluková, tak potom i Sluková-Hermannová jsou bohužel sólo příběhy, na nichž se svaz systémově podílel pouze na začátku kariéry hráček.

Hráčsky vyšly z dobrých oddílů šestkového volejbalu, kde je formovali mládežničtí trenéři, ale ten neskutečný příběh je jejich a Simonovým dílem. Jako předseda svazu bych se mohl chlubit jejich peřím, ale to by bylo ode mě nekorektní.

Vysoká hra Zdeňka HaníkaFoto spo

Jejich postup na OH není systémovou záležitostí, ale ojedinělým činem schopných jednotlivců. A to je vlastně trauma současného českého sportu. Nechci se dotknout třeba vodáků, kde je stopa úspěchu trvalejší, ale domnívám se, že v českém sportu převažují spíše činy jednotlivců. Tam, kde by se měl ukázat výsledek systémové strategie, je vakuum.

V roce 1989 jsme bohužel vyhodili dítě i s vaničkou. Český sport měl do té doby sice ideologicky motivovaný systém centrálně řízeného sportu, ale nějaký systém to byl. Teď není a samozřejmě takový už nikdy nebude.

Ovšem namísto něj se marně hledá alternativa a upřímně řečeno jsme všichni tak trochu bezradní. Samozřejmě se nabízí téma podfi -nancovanosti českého sportu, ale problém nedostatku peněz už se řeší a podle mě i vyřeší. Jde o to, aby se nestal zaklínadlem, na které to vždycky svedeme.

Například ve volejbalu rozhodně nemůžeme říct, že máme málo dětí. Ale ujela nám kvalita, nikoliv kvantita. Je smutným zjištěním, že nám v českém odborném volejbalovém prostředí scházejí mozky. V kvalitních zahraničních ligách nepůsobí téměř žádní čeští trenéři a bohužel podobně je tomu i v ostatních kolektivních sportech. Čím to je, že ve světě není zájem o české know-how?

Neexistuje, přátelé! Smutné zjištění, že... Navíc postrádáme státní koncepci, protože vlastně není jasné, kdo je v tomto případě stát. Z hlediska sportovní odbornosti to není ani Ministerstvo školství, pod nějž sport spadá, není to ani ČUS (bývalý ČSTV, který řídil sport do roku 1989), není to zatím ani Český olympijský výbor, který ovšem jakousi strategii v oblasti trenérské již vyhlásil. Neexistuje žádná legislativní norma, která by někomu ukládala péči o odbornost ve sportu. A tak není divu, že dnes stojí pár Sluková-Hermannová nad katafalkem, kde leží pozůstatky slavných časů českého kolektivního sportu.

Snažím se v těchto článcích vždy o pozitivní vyústění a zpravidla předkládám nějaký konkrétní námět. Tentokrát ne. Chci provokovat k zamyšlení, protože je k tomu pádný důvod. Na OH jede historicky nejmenší výprava, poněvadž v ní mimo jiné chybí kolektivní sporty.

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud