Willie Desjardins, hlavní trenér hokejového týmu NHL Vancouver Canucks, položil svým hráčům otázku: Čí je tým? Dostával obligátní odpovědi „náš“, „hráčů“, „majitele“… Jeden hráč se postavil a řekl: Tým je můj. „Takovou odpověď, jsem chtěl slyšet,“ dodal kouč Desjardins. A nám tento dialog poslouží jako výkop pro dnešní článek.
Bude řeč o kultuře sportovního prostředí, kterou tvoří hráči, trenéři, rozhodčí, funkcionáři, odborní experti, média i diváci. Ano, i diváci, kteří například v Anglii tleskají při každé pěkné přihrávce. V tom je právě kultura budovaná po desetiletí. Tvrdím, že absence kultury je náš problém, a neustálé trenérské rošády nám štěstí nepřinesou. Ale slíbil jsem posledně, že budu konkrétní a začnu dnes tím, jak se kultura promítá do vztahu k hráčům.
Pod pojmem kultura vidím jakýsi většinově respektovaný systém norem či vzorců chování a názorů, které si ten který sport vypěstoval, rozvinul a předává z generace na generaci.
Kultura se projevuje na hřišti i mimo ně. Kdysi byla česká kultura ve sportovních hrách spojována s pojmy „česká ulička“, „herní mazanost“, „šikovná ručička či tajemství špetky“ (ve volejbale). Tento náš národní poklad jsme dokonce vyváželi a svět obdivoval českou herní chytrost, tvořivost a schopnost improvizace.
Ale pak jsme si, především v kolektivních hrách, ustlali a ulehli ke spokojenému spánku. Hřáli jsme se pocitem, že jsme hravý národ a míčová či herní kultura patří v Česku k obecné vzdělanosti. Když jsme procitli, nestačili jsme se divit, co se s našimi sporty stalo. Najednou se divíme, že ve světě jsou například při vyhledávání a výběru hráčů primární mentální kvality, třeba:
o jak se hráč rychle učí
o jak je přizpůsobivý
o jak je koučovatelný
o zda disponuje kvalitou vůdcovství
o jak reaguje na změny pod tlakem
o jak je seriózní člověk
Teprve poté, kdy těmito kvalitami hráč disponuje, věnují se trenéři dovednostem. Čili mentální kvality mají ve světě přednost před talentem. V naší domovině se při výběru talentů stále bohužel přeceňuje dovednost a z toho pramení, že i hráči se domnívají, že jejich talent je tím nejdůležitějším, a často dochází k sebepřeceňování ze strany hráčů a k rozmazlování ze strany vedení klubů. A posléze i přes talent nezvládnou tito hráči konfrontaci s mentálně silnými protivníky.
Uniklo nám dále při našem blahosklonném snění, že se na hráče hledí s respektem a úctou, jako na partnera a že kultura klubu respektuje kulturu osobnosti. To vůbec neznamená měkkost nebo shovívavost k lajdáctví či pohodlnosti. Nároky na hráče se naopak zvyšují, ale postoj k němu se mění.
Psal jsem před nedávnem, že přísná je sama hra, ne trenér, který má na hráče takové nároky, jaké si hra žádá. Vyspělé kluby samozřejmě vzdělávají hráče, které mají pod kontraktem, aby si osvojili konzistentní program práce, regenerace, spánku a výživy. Nároky na hráče jsou obrovské, ale vychází se z toho, že hráč je především člověk.
Zmíněný kouč Desjardins vysvětloval na summitu v New Yorku, kterému jsem byl s ostatními českými kolegy-trenéry přítomen, že se zásadním způsobem zajímají, kde a jak jejich hráči vyrůstali.
Tvrdil, že je obtížné pracovat s hráči, pokud trenér nezná jejich individuální historii. Dokonce vyprávěl o tom, že chtěl hráče poznat v jejich rodinném prostředí, a tak za jedním každým vycestoval do kruhu rodiny, aby se pozdravil s rodiči a poznal rodinnou kulturu.
Když jsem to slyšel, měl jsem tendenci si nafackovat, že mě to jako trenéra nenapadlo. Tak banální a tak důležité! Totéž potvrzoval na stejné akci Mike Johnston, tehdy hlavní trenér Pittsburgh Penguins, který měl ve svém týmu i Crosbyho. Pro každého hráče dělal osobní plány rozvoje a nechal je oponovat všem členům realizačního týmu.
Trenér má podle něho zjišťovat u každého hráče, co je pro něj osobně úspěch, a snažit se šít mu kabát na míru. Základním prvkem práce je soustavně se zajímat o soukromí hráče. Není potom divu, že jsou tací, kteří nemají problém říct sami od sebe a zcela přirozeně „Klub je můj“, jak zaznělo v úvodu. Je to obyčejný zrcadlový efekt: jaký postoj má klub k hráči, takový má hráč ke klubu.
Kultura společnosti se tvoří po staletí. Ve sportu se klubová kultura tvoří po léta. Možná vám dnešní řádky připadaly banální, protože vše, o čem jsem psal, je už součástí kultury vašeho klubu. Pak jste zaplaťpánbůh nová generace, a pokud je vás většina, jsou to první signály, že se kultura vrací do českých luhů a hájů. Osobně za volejbal tvrdím, že zatím spíše ojediněle. Ale jak bylo řečeno minule, chce to trpělivost. A příště díl o klubových strategiích.
