V krátkém čase po sobě je inspirací pro můj článek žena. Veliká žena. A stejně jako v případě Věry Čáslavské nepůjde ani dnes v případě Martiny Navrátilové primárně o ni samu, ale mimo jiné o hodnoty, jež ztělesňuje. Ale nejen o ně. Nemám patent na rozum, ale většina mých článků vyústí v nějaké poselství a zpravidla končí tečkou. Ten dnešní bude končit otazníkem. Inu, ženy…
Vedoucí Sport Magazínu Petr Schimon mě vyzval před 14 dny, abych zareagoval na zaměření čísla věnovaného šedesátinám Martiny Navrátilové. Tehdy jsem to již nestihl, jelikož jsem měl hotový jiný článek a neměl k dispozici tolik času. Ale přemýšlel jsem o tom a reaguji dnes.
Martina Navrátilová se stejně jako já narodila v době, kdy začaly poprvé trochu roztávat tuhé komunistické ledy (druhá polovina 50. let, kdy Gottwald i Stalin byli již na věčnosti). Byla pro nás, kteří jsme měli jasno ve vztahu ke komunismu, hrdinkou, poněvadž dokázala bolševikovi říct: „Beze mě!“
A neměla to jednoduché ani jako tenisová hvězda. „Vždyť jsem v jednu chvíli nepatřila nikam, prvních šest let po útěku jsem byla bez občanství. Nebyla jsem ničí,“ řekla v rozhovoru pro tento magazín. Byla ale i hrdinkou, neboť přiznala veřejně, že její nádherné oči nepatří mužům, ale ženám. Nechávám záměrně stranou fakt, že je jednou z nejlepších tenistek světa všech dob, protože o to v tomto článku nejde.
Zarputile a dlouhodobě velebím jiné ženské hrdinství. Ale k tomu musím udělat malé entrée. Když jsem byl vrcholový volejbalista, hrál o tituly a za nároďák, téměř jsem neznal žádné špičkové volejbalové hráčky. Nezajímaly mě volejbalistky, holky ovšem ano. Teď jsem předsedou svazu a znám všechny naše špičkové hráčky, zápasy nároďáku prožívám každou buňkou.
Letos při kvalifikaci o postup na mistrovství Evropy v Popradu jsem musel vypít během zápasu několik panáků bošácké slivovice se svými slovenskými politickými protějšky, abych tu atmosféru vydýchal. Bylo to utkání pro silné nátury. Šlo o přímý postup, kdo s koho, a jako každé ženské vyhrocené utkání bylo plné emocionálních výkyvů.
Ale přesto, že se jako předseda svazu stavím k ženskému volejbalu stejně jako k mužskému, občan Haník se ve mně vzpouzí. Proč? No protože můj mravní postoj k ženskému hrdinství je přinejmenším komplikovaný. Ženy jsou pro mě hrdinky hlavně jako matky, které své děti vozí do školy, nespí, když jsou nemocné, perou nám chlapům ponožky a žehlí košile, abychom udělali dojem, a umí nás obejmout, když přijdou horší časy. Stojí tiše za námi, když řešíme u pracovního stolu ty své „velké věci“, a jako vánek nás ovinou otázkou: „Uvařila jsem čaj z čerstvých bylin, dáš si se mnou?“
Zároveň nás umí taky okřiknout, přestože nás milují, třeba: „Nemel hadry“, abychom si uvědomili, že v lepším případě moc filozofujeme, v horším tlacháme nesmysly. A navíc u toho všeho pěkně vypadají. Spisovatel Jiří Hájíček říká v krásném rozhovoru pro páteční přílohu Lidových novin: „Ženy vnímám jako anděly, jako protiváhu toho spíš mužského světa kolem, s těmi přitroublými hrami na vojáky.“
Napsal bych to podobně, ale napadlo to jeho. O to směšnější mi připadá, když si i ženy, tyto éterické bytosti, začnou hrát na vojáky. A vrcholový sport je hraní si na vojáky. Nejúspěšnější český mládežnický trenér volejbalistek Aleš Novák mi stále oponuje: „I holky chtějí být v něčem úspěšné.“ Nebo: „Všechny ženy nejsou stejné, některé mají víc mužských hormonů, a proto inklinují k vrcholovému sportu.“ A podobně.
Možná má pravdu. A přesto vidím ženu radši ve večerních šatech než pod činkou nebo v gladiátorské aréně. Odpusťte mi, bytostně ctím cenu ženy jako odvrácenou stranu muže. Nejsem macho, ale stále to mám tak, že největší silou ženy je její slabost. Vědění muže je racionální, vědění ženy je pocitové. Ale hlupák ten, kdo si myslí, že vědění muže má větší cenu než vědění ženy. Je každé jiné, to souhlasím, ale stran životní váhy není rozdílu.
A tak dospívám k místu, kde obvykle shrnu pointu článku. Dnes ji změním v jeden velký otazník. Mám obrovskou úctu k hrdinkám, jako je Kateřina Neumannová , Petra Kvitová , Barbora Špotáková , Helena Suková či Martina Navrátilová.
Některé osobně znám. Jejich velké příběhy český ženský sport potřebuje kvůli vlastní identitě. Pro mě osobně stojí ovšem ještě o krůček výše to jiné ženské hrdinství, o němž tu dnes byla řeč, a jedním dechem si kladu otázku, na kterou tentokrát neznám odpověď: Nejsem příliš konzervativní nebo upjatý?
Související články
