Zdeněk Haník
2. ledna 2017 • 09:44

Vysoká hra Zdeňka Haníka: Krpálek, Plíšková nebo Satoranský

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Hvězdy vyvedly partnerky: kdo dorazil na vyhlášení Fotbalisty roku?
PRVNÍ DOJEM ze čtvrtfinále: Motor se zlepšuje, ale dostává lekci, co Třinec umí
VŠECHNA VIDEA ZDE

Asi znáte rituál, kdy se o někom hlasuje, ten někdo je sám mezi hlasujícími a zpravidla se zdrží hlasování o sobě. Podle mého je to laciné gesto, ale ve společnosti se má za to, že jde o výraz velkodušnosti. Proto jsem docela rád, že v anketě Sport Magazínu o Sportovce roku, kde sportovci hlasovali sami o sobě, se našlo pár odvážných, kteří měli „koule“ dát sami sebe na přední místa.



Těsně po olympiádě 1996, kde volejbalisté Holandska poprvé na velkém turnaji udolali do té doby suverénní Italy, jsem se účastnil odborného semináře v rakouském Villachu, na kterém byl hlavním mluvčím Joop Alberda, trenér Holanďanů.

Začal velkolepě: „Budu vám vyprávět své pravdy, a vy si z nich něco můžete vzít, nebo ne, jak chcete. Ale myslím, že mám právo vám tady něco říkat, protože jsem olympijský vítěz.“

Sebevědomý tón mě v takovém případě neuráží. Ivan Lendl svého času vyhrál grandslamový turnaj, myslím, že to bylo US Open, ale na tom nesejde. Dostal od novináře otázku: „Cítíte se nejlepším hráčem na světě?“ Lendl odvětil: „Dnes jsem jím byl.“

To bylo čisté a mě si tím získal. Pravdivé, pokorné a přitom patřičně sebevědomé. Taková řeč mi chutná. Není to žádný sráč, říkal jsem si tehdy. A vracím se k úvodu, kdy jsem mluvil o volbě. Jestliže chci být někam zvolen, nemohu se zdržet hlasování, protože tím urážím ty, o jejichž hlas stojím a kteří jsou ochotni mi ho dát.

Zažil jsem jednou případ, kdy hlasovalo pět lidí, a ten, o němž to bylo, sám hlasoval. Bylo to 2:2 a on sám sobě logicky dal ten pátý rozhodující hlas. Představte si, že by se zdržel a nebyl zvolen. Z těch dvou, kteří mu dali hlas, by v tom momentě udělal pitomce.

Proč o tom hovořím? Minulý týden v anketě o sportovce roku, v níž hlasovali sportovci sami o sobě, jsem objevil pár odvážných, kteří sami sebe pasovali na přední místa, jeden se dokonce sám dal na stupínek nejvyšší. Oceňuji to. Sdělují nám třeba: „Podařila se mi sezona, vyhrál jsem důležitý závod nebo zápas, zvládnul jsem těžké situace a sám sebe si za to vážím.“

Co je na tom špatného? Fandím vám, kteří nejste pokrytečtí, a přiznáte barvu. To je jedno mé sdělení. Ankety jsou vždy sporné, ale ruku na srdce, máme je rádi, a asi je dobře, že existují. 100 nejbohatších Čechů, 10 nejlepších filmů, 50 nejlepších alb rockové historie a podobně. Rádi to čteme. Je to v podstatě taky taková hra, ale hrajeme ji s potěšením. Přemýšlel jsem ovšem o té letošní anketě, která měla vcelku jasného a logického vítěze, ale rád bych upozornil na jiný úhel pohledu a vyzdvihl i jiné kvality, než je zisk olympijských medailí.

Uvědomuji si, jak je to strašně relativní, ale přesto vám sdělím, kdo jsou mí vítězové. Tak především Tomáš Satoranský, který podle mě jako basketbalista nikdy takovou anketu nemůže vyhrát, asi dokonce, ani kdyby byl hráčem základní šestky vítěze NBA. Prostě výše se cení osamocení gladiátoři.

Sportovci volili krále roku 2016. Kdo a proč zapomněl na Krpálka? Čtěte ZDE>>>


Ale Satoranský je jednak světový basketbalista, prosadil se v NBA, ale nejvíce si získal mé sympatie, když dal celou svou duši hře v národním týmu. Možná, že si to s některými rozházím, ale přesto řeknu, že výborná image českého basketbalového nároďáku je především jeho dílo. Vím, vím, placka na OH to bohužel nebyla. A přece velký sportovní příběh.

Nebo Karolína Plíšková . Ano, má výkyvy ve výkonnosti, nevyhrála grandslamový turnaj a nakonec nejela na OH do Ria. Někdo jí to má i za zlé. Ale to, jak vyřídila obě Williamsky, ještě k tomu v jejich „vlastním obýváku“ na US Open, byla pro mě manifestace ženské odvahy a sportovního mistrovství. Vím, vím, placka na OH to bohužel nebyla. A přece jistě cítíme, že to není jen tak.

A co Bára Špotáková ? O ní vždycky rád napíšu pár slov, protože hraje výborně volejbal. Chvílemi se před OH trápila. Ale ta její závodnická duše se opět ukázala. Vím, vím, placka na OH to sice byla, ale bronz po dvou zlatech? A přece, nějak mě to dojalo, takový zvláštní velký ženský příběh: máma, žena, závodnice, vítězka...

A nakonec Barbora Strýcová . Byl jsem přímo v Riu přítomen, když válely s Lucií Šafářovou . Jelikož debla sám náruživě hraju, tak jsem si tu jejich jízdu vychutnal, přestože nejsem normálně divákem ženského tenisu. Nebo její rozhodující bod ve finále Fed Cupu. Hrdinkou se ovšem pro mě stala i manifestací občanského postoje na jedné společenské akci, a tím si získala můj obdiv. Ale o tom zase třeba jindy…

Samozřejmě mám úctu k těm, kteří olympijské placky dovezli a udělali opět dobré jméno českému státu. Lukáš Krpálek je čistokrevný národní hrdina! Pouze jsem chtěl poukázat na to, že na sportovní hrdinství se dá pohlédnout i jinak. Třeba zorným úhlem jedinečnosti, netradičnosti, lidskosti. Nebo třeba tím, jaké oběti byly úspěchu přineseny, co vše muselo být na cestě k úspěchu překonáno či třeba odkud kam se výkonnostně sportovec musel posunout, aby to všechno klaplo.

Ano, olympijské medaile či medaile z MS to nakonec jasně roztřídí a vyselektují a určí vítěze anket. Ale připusťme i jiná kritéria, která sice ankety nerozhodují, ale mají svou váhu.

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud