Principy někdy blednou před hybateli. Hybatelé se zpravidla vyznačují tím, že mají koule na to, aby se utkali se stávajícím establishmentem i v oblastech, kde fouká, a prorazili nový tunel navzdory všem protitlakům. V českém sportu je jich několik, říkám jim velcí kluci, a já bych dnes rád čtenáře blíže seznámil s jedním z nich. Je to ten, který rozhýbal současný český biatlon.
Je jaro roku 1990, Václav Havel už je několik měsíců tam, odkud se Čechům historicky vládne. A v Brně, na „Lenince“, to je dnešní Kounicova ulice, se odehrává finále play off české volejbalové extraligy Zbrojovka-Odolena Voda. Autor tohoto článku, ještě vlasatý a fousatý, je na hřišti společně ve stejném dresu třeba s Martinem Nejedlým, současným poradcem prezidenta Zemana, nebo Michalem Palinkem, pozdějším dvojnásobným olympijským účastníkem v beachvolejbalu.
A na každý zápas Zbrojovky (v hantecu flinty) poctivě chodí i mladý student pedagogické fakulty v Brně oboru zeměpis - tělesná výchova, přezdívaný Rozkošník. Ta přezdívka nevznikla podle vizáže, nýbrž podle obce Rozkoš, odkud Jiří Hamza pochází. Naštěstí pro český sport ho nezlákala kantořina, ale sportovní byznys. Svůj první velký kousek předvedl poté, když ho jistý pan Koudelka dal dohromady s basketbalistou Janem Bobrovským a začali v roce 1993 v hale Rosnička v Žabinách (Žabovřeskách) společně psát veleúspěšnou historii ženského „baskecu“.
Klíčovým momentem bylo, když Hamza poprvé prokázal schopnost přinést do sportu peníze a sehnal tehdy první 4 miliony od firmy IMOS. A pak už to jelo: 14 titulů mistryň ČR, vítězství v Eurolize, většina hráček v reprezentaci a spousta dalších úspěchů, které přesáhly rozměry klubu a přesunuly se i k nároďáku.
Hamza byl poprvé úplně nahoře. Na hřišti sice bojovaly skvělé hráčky a vedl je charismatický trenér. Ovšem tím úspěšným kolem někdo zezadu moudře otáčel. Potom ovšem přišel bolestivý moment. Mistrovství světa žen v roce 2010, konané na našem území, mělo být pomníkem Bobrovského a Hamzy, ale nestalo se. V České basketbalové federaci došlo k radikální výměně stráží, v čele stanul Miroslav Jansta a Bobrovského vystřídal na trenérském postu Lubor Blažek.
Následoval, jak víme, obrovský úspěch, stříbrné medaile a národní euforie. Hamza to dnes nevnímá jako ukradený úspěch, ale jako složitou situaci, kterou přinesl život, jenž se k němu v onu chvíli otočil zády. Hodně ho to ale tehdy bolelo.
Navzdory tomu se pustil znovu do díla, na jiném kolbišti. Na jeho konci je biatlonový zázrak a jednoznačně nejsledovanější sport v České televizi. Sám Hamza pokládá za klíčové pro biatlonový boom investici do areálu v Novém Městě na Moravě a získání závodu Světového poháru na české území.
Když jsem se ho ptal, zda tehdy, když začínali, dohlédl až tam, kde je dnes český biatlon, odpověděl korektně: „Ten nemohl tušit nikdo, ale měl jsem štěstí na lidi kolem sebe.“ Domnívám se, že na lidi kolem sebe má štěstí každý, kdo je dokáže strhnout. A to se mu jistojistě podařilo. Z těch důležitých jmen připomeňme zesnulého Václava Fiřtíka či Vlastimila Jakeše a samozřejmě dvojnásobného českého Trenéra roku (2014, 2015) Ondřeje Rybáře.
Hořko v ústech po basketbalové zkušenosti dokázal Hamza vytěsnit a nahradit správnou chutí znovu to dokázat. Nelamentoval, co by – kdyby. Šel znovu hrát tam, kde to evidentně umí. Tuším, proč to vždycky tak chodí v podobných životních případech. Protože správný chlap jedině ve složitých situacích sám sobě potvrdí svou hodnotu tím, že je vyřeší. Teprve poté se stává moudrým mužem, co umí být nad věcí. A někdy holt cestou dostává pořádně na držku.
Znáte můj slogan: Prohra je negativní dobro! Jiří Hamza tím vším prošel. Bojujeme společně v ČOV za trenéry, tlačíme na trenérskou osvětu, zvyšujeme jejich prestiž, protože na ně, když přijde sláva, reflektory zpravidla nesvítí. Naopak se na ně ukazuje, když přijde průser. Na Hamzově případě jsem chtěl ukázat, že nejen trenéři potřebují zastání. Pro diváky a média je pochopitelně přitažlivější vždy ten hrdina (ka), nota bene, když je k tomu fyzicky přitažlivý (á). Navzdory tomu je občas třeba nahlas říct, že pro úspěch hrdinovi někdo připravil živnou půdu.
Respektuji, že v této páteční rubrice se preferují voňavější témata a mediálně přitažlivější osobnosti, ale čas od času mi dovolte v miniseriálu „Velcí kluci“ některé z těch hybatelů představit. Možná leze Hamza svým otevřeným a razantním chováním někomu na nervy (kdo ne?), nicméně lidi, jako je on, český sport potřebuje stejně jako Jágra, Koukalovou nebo Satoranského. A na závěr ještě něco: hybatelé mají jednu výhodu, nedá se s nimi tak snadno hýbat...
Související články
