Zdeněk Haník
20. března 2017 • 12:14

Vysoká hra Zdeňka Haníka: Jednotná národní strategie - ideál, či utopie?

Trenér jednadvacítky Vítězslav Lavička při rozhovoru s koučem reprezentačního áčka Karlem Jarolímem
TOP VIDEA
Ať žije Slavie! Deli v češtině vedl děkovačku ve Žlutých lázních Ať žije Slavie! Deli v češtině vedl děkovačku ve Žlutých lázních
Exkluzivní video: Slávistické oslavy zblízka - invaze na hřiště, radost s pohárem Exkluzivní video: Slávistické oslavy zblízka - invaze na hřiště, radost s pohárem
VŠECHNA VIDEA ZDE

Výpověď osmi špičkových reprezentačních fotbalových trenérů najednou v posledním čísle Sport Magazínu je výzvou, která se nemůže nechat ležet. Vhodný výkop pro minimálně tři články. Dnes tedy první téma: je uskutečnitelná jednotná národní trenérská strategie v rámci mládežnických státních reprezentací?



Osm reprezentačních fotbalových týmů od U-15 až po seniorský nároďák a názory osmi špičkových fotbalových trenérů, kteří odpovídali na otázky v tomto čísle magazínu. Pročetl jsem všechny odpovědi, některé z nich se stanou možná inspiracemi pro některý z dalších článků. Co mě ovšem při čtení zajímalo na prvním místě, to byla snaha o vystopování jednotné linky ve strategii jednotlivých národních týmů.

Snažil jsem se zjistit, zda se dozvím přímo z odpovědí či z náznaků nebo mezi řádky, jestli se trenéři drží nějaké svazem určené linie. Zda existují nějaké společné strategické postupy, priority nebo dokonce jednotná metodika, zejména u mládežnických nároďáků nižších věkových kategorií.

Nemohu si být jist, že jsem něco nepřehlédl, ale zdá se mi, že jednotící linka zde není. A abych byl korektní, přiznávám, že ač se v našem volejbalovém svazu snažíme alespoň o společnou názorovou bázi, došel bych pravděpodobně ke stejnému názoru. Z dvojrozhovoru s Karlem Jarolímem a Vítězslavem Lavičkou je patrné, že ve smyslu komunikace a spolupráce jim to funguje.

Karel Jarolím tvrdí: „Vždycky se nějak dohodneme. Jestli jde o jednadvacítku nebo áčko, pořád je to český fotbal. Pro něj je jenom dobře, když uspěje jednadvacítka. Je to výborná reklama. Takže asi na téhle úrovni probíhá komunikace mezi námi. Že bychom si dělali vzájemně naschvály typu, že bych Víťovi někoho vzal, abych měl úspěch já a ne on, tak to není a ani nebude. Takhle by to nemohlo fungovat!“

Vítězslav Lavička dodává: „Důležitou úlohu v tomhle hraje i Jarda Šeterle, který dělá manažera áčku i jednadvacítce.“

To mi přijde jako docela dobrý nápad, kterým se možná inspirujeme ve volejbalu. Dříve jsme přemýšleli o propojení v osobě trenéra mezi A-družstvem a juniorským nároďákem, ale tohle mi přijde lepší a docela logické. Nejde mi však v tomto textu o spolupráci či komunikaci, ale o jednotnou strategii. Je vlastně vůbec možná? Upřímně řečeno, pochybuji.

Trenéři si mohou tříbit názory, polemizovat či se vzájemně inspirovat. Ale na jednotný postup moc nevěřím. Jarolím se s Lavičkou mohou domlouvat, které hráče si vzájemně uvolní, mohou se poradit, na kterých postech mají hrát, ale jednotná linie napříč svazem, tomu prostě nevěřím. Možná u Němců, kteří se dovedou podřídit nadosobnímu cíli tak důsledně, že z toho může dokonce vyústit tragédie, jak víme z dějin.

Jednotnou trenérskou linii může mít klub, ale ne svaz. Překáží mu v tom jak zájmy klubů, tak osobní ambice jednotlivých trenérů, kteří se navíc neustále střídají. Svaz může sice vytyčit strategické cíle nebo priority, ale je otázkou, zda je schopen je naplnit?

Mám o tom pochybnosti. Na co věřím, je pozvedávání trenérské vzdělanosti a kultury, a je mou snahou k tomu maximálně přispívat. Ovšem principiálně sázím v trenéřině na originalitu, jedinečnost a nezaměnitelnost trenérské osobnosti. Silná osobnost věří sobě, svým zkušenostem, svým zdrojům informací, svým pocitům, svým myšlenkám a tušením, ne nějakým společným postupům nebo dokonce doporučením jiných, a jen velmi nerada se jim podřizuje a nerada se staví do šiku. Ve stádu se totiž hloupne.

Deset chytrých lidí pohromadě neznásobí myšlenkový potenciál jednoho každého z nich, obávám se, že spíše zhorší. I když se dokáže prosadit jednotná strategie od U-15 až po U-21, například, že se u mladších bude preferovat důraz na rozvoj individuálních činností pod časovým tlakem a teprve s narůstajícím věkem se bude akcent přesouvat na týmovou činnost; nebo že úspěch mládežnických reprezentací není tak důležitý jako vychování vytipovaných hráčů pro seniorské A-družstvo, mohou takové záměry narazit na zájmy klubů i osobní ambice trenérů.

Všichni chtějí být úspěšní teď hned. Jak kluby, tak trenéři. Zaprvé chtějí v mládežnických kategoriích vyhrávat, podřídí tomu mnohé. A zadruhé mají třeba vlastní klubové strategie, které nemusí být příbuzné těm svazovým. Dovedu si klidně představit, že taková Sparta si cení vlastní mládežnické strategie víc než nějaké svazové, pokud existuje. A tak nutná trenérská trpělivost, která je pro správný vývoj mladého hráče nezbytná, bere za své. A že svaz poručí klubům? Tomu nevěřte. Klubový model je velmi silně zakořeněn, a je to tak možná správně.

A resumé? Domnívám se, že maximum toho, čeho lze dosáhnout v propojenosti mezi jednotlivými stupni mládežnické reprezentace, je dodržování principů, zásad a řekněme respektování vytýčených priorit. Dokonce by na nich svaz měl trvat, jak ten Peltův, tak ten, v jehož čele stojím. Různorodost prostředí z hlediska klubových zájmů i odlišných trenérských přístupů zatím těžko umožní víc. V takovém pojetí není národní strategie utopií a i tak je to věru nesnadný úkol.