Nebojte se, nepůjde o první mateřský dotek, ani o roztřesené pubertální doteky s druhým pohlavím. Půjde o to, co je třeba ve fotbale, ve volejbale to platí odjakživa, ústředním tématem laických diskusí a odborných disputací.
Některé svazy kolektivních her konečně došly k tomu, že my hráči máme mnoho společného napříč jednotlivými sporty a že je třeba využít potenciál špičkových odborníků, včetně expertů ze zahraničí, a školit trenéry kolektivních her ve společném herním základu dohromady.
Mým tématem je předmět, který nazýváme „výkonová psychologie sportovní hry“. Semináře probíhají formou dialogu, poněvadž trenéři nepotřebují poslouchat, potřebují diskutovat, polemizovat, obhajovat a ujasňovat si své názory.
Onehdy mi jeden chytrý basketbalový trenér oponoval, když jsem zdůvodňoval problém rychlosti rozhodování ve hře: „Nemohu s vámi souhlasit, pane Haník, protože to, co říkáte, platí možná pro volejbal, ale ne pro basket a fotbal.“ „Proč?“ otázal jsem se.
„Protože hráč ve volejbale nemá na vybranou. Když na něj přiletí míč, musí nějak odbít a hotovo. Ale my máme daleko víc možností a hráč, který se dostane k míči, může rozhodovat, co s ním udělá.“
„To máte pravdu,“ já na to. „Ale v basketu i fotbale se díky časovému tlaku čím dál více objevují takové situace, kdy má hráč tak málo času na rozhodování, že se to vlastně blíží odbití ve volejbalu.“
No, a tím se dostáváme k ústřednímu tématu tohoto článku -prvnímu doteku. V zajímavém dvojrozhovoru s trenéry českých fotbalových reprezentací Karlem Jarolímem a Vítězslavem Lavičkou zaznělo z Jarolímových úst: „Je to už o prvním kontaktu, jak převezmete přihrávku.“
Hned jsem se na to ptal Martina Haška , a ten mi potvrdil, že vývojem ve fotbalu nastala jedna ze zásadních změn: dříve se míč zpracovával, dnes se přebírá.
Není to slovíčkaření! Zpracovat míč znamená situaci (míč) zklidnit, kdežto přebrat vystihuje lépe stav, kdy první dotyk s míčem je už zárodkem nové akce. Jenomže ono se to odehrává ještě rychleji. Zárodek nové akce začíná totiž ještě před převzetím míče, protože už ani v momentě převzetí není v současných hrách čas skoro na nic a hráč musí mít stále v hlavě obrysy plánu budoucí akce.
Samozřejmě, že hráč musí ovládat dovednost zpracování míče, ale tento um je už obsažen uvnitř začínající se další akce. Volejbalista, který se chystá k útočnému úderu, musí sledovat nahrávku, ale i blokaře soupeře, vše zakomponovat do bleskového uvažování a v momentu úderu už nemyslí, nýbrž jedná. Ve stejné situaci je fotbalista, který přebírá prudkou přihrávku a proměňuje ji okamžitě v další přihrávku (jako Barcelona), nebo volí jinou akci, kde první dotek už je její součástí, třeba bleskový sólový průnik nebo střela.
Časový limit prvního doteku je silně omezen a téměř neumožňuje myslet. Vše už musí běžet v hlavě předem, v momentě doteku totiž úřadují automaty, které řídí autopilot podvědomí. „Hokej je z hlediště hrozně jednoduchý, ale na ledě je to asi desetkrát rychlejší, vidíš to úplně jinak, úhly jsou jiný,“ tvrdí hokejista Patrik Eliáš .
Ano, hráč totiž myslí, jen když má čas. Většinou ho však nemá. Znamená to, že nemyslí? Nikoliv, ale při prvním dotyku řídí jeho jednání zmíněný autopilot, který byl vybudován usilovnou prací, zkušenostmi a tím, že mnohokrát podobnou situaci zažil. Když fotbalista nebo hokejista přebírá míč (puk), je téměř vždy nablízku hráč soupeře, jemuž také naplno jede jeho autopilot a který má rovněž takovou situaci mnohokrát zmáknutou.
Jestliže se vrátím k prvnímu dotyku, pak je třeba zmínit vedle pohybového i rozhodovací automat, který bleskurychle vyřazuje, co je pro první kontakt s míčem nedůležité, a dává pokyn k automatickému pohybu, aniž by si to hráč uvědomil. Je tu ale ještě něco. Na každou situaci ve hře reaguje hráč nejprve emocionálně a teprve následně ji chápe. Čili ještě rychlejší než rozhodovací automat je emoční automat, který reaguje v řádu milisekund. Rychlé emoce předbíhají myšlení.
A jaké emoce mám na mysli? Třeba překvapení. Když hráč není dostatečně emočně zběhlý v herních situacích, je častěji překvapen než jiný - emočně či herně zkušenější. Překvapení znamená ztrátu času. Hráč by měl být co nejméně překvapován. Jak toho docílí?
Především tisícerým opakováním. Samozřejmě, že jsou tu po statisíce let budované emoční spouštěče člověka, které slouží k zachování života. Jestliže se člověk dostává do smrtelného nebezpečí, moudrá příroda ho pro takový případ vybavila obecnými emočními spouštěči, které bleskově vyvolají reakci, i kdyby člověk tisíckrát nechtěl. Těm člověk neporučí nikdy, stejně jako neporučí pohybu ruky, která ucukne, když se dotkne vařící konvice na čaj, a hlavně podstatně rychleji, než si člověk stačí cokoli uvědomit.
Kromě těchto univerzálních spouštěčů jsou tu individuálně specifické emoční, a ty už se týkají i her a budují se správným tréninkem. Tak, jako se soustavným opakováním v situacích prvního dotyku míče dokáže automatizovat pohyb, dokáží se stejným způsobem budovat rozhodovací a emoční automaty, které jsou tak nesmírně důležité a všechno u nich začíná, jak řekl výše Karel Jarolím.
To je jak poselství tohoto článku, tak inspirace pro trenéry, což potvrzuje i Vítězslav Lavička ve zmíněném rozhovoru: „Jsme u práce v klubech a akademiích. Odtud by si to hráči už měli přinášet.“ A o to běží, jak rychle si toto trenéři sportovních her uvědomí. V opačném případě: adié, Evropo, adié, světe…
Související články
