V pátek 31. března vyšel ve Sportu rozhovor s Lukášem Váchou, fotbalistou pražské Sparty. Týkal se především trenérské změny ve Spartě a také letitého problému staří – mladí, nebo chcete-li mazáci a ptáci. To mi nahrálo na téma hráčské kabiny, k němuž jsem se už dlouho chtěl vyjádřit
Co v onom rozhovoru zaznělo? „Jde o to, aby mladí věděli, jak funguje hierarchie v kabině, co mají dělat a co se od nich očekává. Aby měli nějakou zodpovědnost. Řekl bych, že to hrozně mizí. Respektuju, když dá nějaký talent patnáct gólů za sezonu a postavení v týmu si sám vybuduje. Ale speciálně v Česku platí, že kabinu dělají starší hráči a to mladí se od nich učí,“ řekl Lukáš Vácha . (VÍCE ČTĚTE ZDE>>>)
Jak je mým zvykem, začnu z jiného úhlu pohledu. Pokud budu hovořit za svůj sport, tedy volejbal, tak jestliže mě paměť neklame, téměř vždycky vyhrával velkou soutěž „dospělý“ tým. Když říkám dospělý, tak mám na mysli družstvo, kde většinu tvoří vyzrálejší borci nebo mají v týmu hlavní role.
Nebývá ani výjimkou, že tým, který vyhraje významnou soutěž, ať domácí či mezinárodní, je na hranici přestárlosti. Podle mého se tak může dít proto, že pro úspěch v takové soutěži musí mít tým jednak stabilitu, což není typická vlastnost mládí, a také zkušenosti nejen sportovní, ale i životní.
Týmová stabilita totiž není jenom součtem individuálních výkonů nebo souhra. Je to také neviditelná sociální síť, která je budována na jedné straně technologií hry, ale na druhé straně i komunikací, soucítěním, souzněním a také vzájemnou čitelností v záměrech.
Takové play off nebo turnaj mistrovství Evropy je životní událost par excellence, nejen sportovní. Je to prostě zkouška herní i životní dospělosti, i když je tento slogan spojován spíše s maturitou. Domnívám se tedy, že úspěch se váže spíše ke zkušenosti než k mládí. Mluvím o kolektivních hrách. Z toho vyplývá, že úloha zkušených hráčů je klíčová. A na významnost herních úloh se váže hierarchie sociálních rolí v týmu, chcete-li hierarchie kabiny.
„Když něco řekne Lafy ( David Lafata ), aby poslouchali, protože to myslí dobře, není to žádná buzerace. Předtím (zřejmě je myšleno za trenéra Holoubka) to bylo hozené tak, že jsou mladí rovní nebo dokonce trošku víc,“ tvrdí v rozhovoru Vácha.
No, a hierarchie kabiny určuje chování hráčů k sobě navzájem, tedy i mladých ke starším a naopak. A než vyslovím svůj názor na problematiku, poznamenám, že jako mladík jsem byl velmi drzý hráč, a když se podívám zpět, s odstupem přiznávám, že jsem si často často dovoloval přespříliš jak ke starším spoluhráčům, tak k soupeřům. Inu, nevycválané mládí.
O čem se bavit? Samozřejmě o fotbale
Přesto si pamatuji, že v tehdejší Zbrojovce končili takoví plejeři jak Drahoš Koudelka (mistr světa z roku 1966) a další. A živě si vzpomínám, že ti si nemuseli vybojovávat respekt nás tehdy mladých. Měli ho přirozeně v sobě. Vešli do haly, bylo poznat, že vešel „někdo“.
Už tehdy jsem silně pociťoval, že rozpoznávám rozdíl mezi někdo a nikdo. Pan „někdo“ byl zpravidla v klidu, nic si nevynucoval. Naproti tomu pan „nikdo“ měl hlavní starost, aby mladí nesli balony, připravili hřiště a jeho sebevědomí stálo především na tom, že má dřívější datum narození v občance. Takové hráče jsem nerespektoval. Ne, že bych byl proti tomu, aby si mladší hráči plnili své nepsané povinnosti holubů, ale pan „někdo“ mi to nemusel připomínat, protože bych se býval styděl, kdybych neudělal, co na základě zvykového úzu náleželo. Ovšem v hlavní roli pro mě byl RESPEKT.
Byli jsme volejbalový tým a úctu ve mně budil ten, kdo měl za sebou úspěchy, ale i ten, kdo se choval jako gentleman či moudrý muž, což jsou hodnoty, které jdou zevnitř člověka a které ctím. Pojítkem ve sportovním týmu je výkon. Ti chlapi se v tom manšaftu scházejí, aby spolu „vytlačili“ společný sportovní výkon či úspěch, čili nejsou tam proto, že jsou si sympatičtí. Z výkonu i lásky ke hře vzniká pak předivo vztahů.
Ale opakuji jako vždy, primární je dobrý výkon a z něho se rodí parta, nikoliv naopak. Proto ne zcela souhlasím s výrokem Lukáše Váchy, jenž ve zmíněném rozhovoru odpovídá: „Třicetiletý frajer se prostě nebude bavit s vrstevníkem stejně jako s osmnáctiletým už jen proto, že si nemají o čem povídat.“
Podle mého si mají o čem povídat: totiž o FOTBALE! Samozřejmě i o všem, co s tím souvisí. Hodnotový systém třicetiletého člověka je logicky utvářen jinými okolnostmi než osmnáctiletého. Třicetiletý už bývá zpravidla i v roli manžela a otce, ale to nemění nic na tom, že náruživost ke svému sportu u vrcholových sportovců je tím pojítkem, které automaticky určuje druh dialogu i to, jak se v kabině a na hřišti chová mladší ke staršímu.
Chodím na tenis s Martinem Haškem . Když si dáváme malé pivo po zápase, nikdy se nebavíme o módě, o filmech, o divadle. Vždycky se bavíme jenom a jenom o sportu. Je to druh zdravé a prospěšné závislosti. Ten formuje naše chování. A mé resumé: nemám nic proti tomu, že mladí nosí míče, připravují pomůcky na trénink, sedají si v oddílovém autobusu na vymezená místa, která respektují úzus, že starší hráči je již mají lety vyseděná.
Ale za všech okolností platí, že na prvním místě je přirozený respekt a úcta ke zkušenosti a výsledkům. Ne práskání bičem a vynucování si podřízenosti na základě dřívějšího data narození.
Související články
