Zdeněk Haník
24. dubna 2017 • 16:26

Vysoká hra Zdeňka Haníka: Cukr a bič Vladimíra Růžičky

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Při play off hokejové extraligy se mi znovu vynořilo téma Vladimír Růžička a jeho schopnost motivovat tým v rozhodujících fázích sezony. V rozhovoru s ním v předminulém čísle tohoto magazínu jsem četl mezi řádky, že ze sebe střepal nepříjemnosti dnů předcházejících. Tento text bude o disciplíně, kterou zřejmě ovládá.



Úspěšní trenéři dovedou motivovat hráče také na základě znalosti jejich povah, naplnění jejich tužeb a pomocí dobrých vztahů. Tentokrát jsem začal hned v první větě pointou. Ale nechte mě toto téma trochu rozpitvat.

Pokud si dobře vzpomínám na výpovědi hráčů v různých rozhovorech, trenéra Růžičku uznávají. Často přemýšlím o tom, že si toto uznání vydobyl mimo jiné tím, že své hráče dobře zná a dovede je řídit. Říkám si, že trenér, který rozpozná, co jeho hráč opravdu emocionálně chce, dokáže dát hráči cíleným motivačním opatřením to, po čem na základě potřeb touží.

Kladu si otázku, není to náhodou jedna z karet, kterými Vladimír Růžička hraje? Nechce se mi totiž věřit, že trenér může být trvale úspěšný pouze tím, že zná dobře hokejové fígle. Vidím to spíše tak, že trenéři jako Růžička buď intuitivně, nebo vědomě rozumí dobře lidem – hráčům, přesněji řečeno hráčským duším.

Zdá se, že mezi trenéry není vždy zcela správně chápán rozdíl mezi motivováním a motivací. Co se těžko ovlivňuje trenérskými zásahy, je základní motivace člověka, jelikož jde o vnitřní proces. Vnitřní potřeby jsou stabilní v čase a z velké části jsou dány genetikou a formováním v útlém dětství. Motivace je tedy nevědomě vznikající, přirozené usilování člověka o cílené uspokojení jeho emocionálních potřeb.

„Člověk sice může dělat, co chce, ale nemůže chtít, co chce,“ prohlásil kdysi Arthur Schopenhauer. Motivace vznikne tehdy, když jsou emocionální potřeby zaměřeny na nějaké cíle. A co to prakticky znamená pro trenéra? Že by měl být expertem na čtení individuálních potřeb hráčů, anebo alespoň mít snahu se to učit.

Kupříkladu osoba, která má potřebu soutěživosti, získává energii z přímé soutěže s protivníkem a cítí se silně motivována cílem porazit ostatní. Ovšem ti, kteří podávají špičkové výkony, vždy nepotřebuji jen ostré lokty. Pro některého hráče může být důležitou hodnotou harmonie, a konkurenční myšlení ho spíše děsí. Další může mít vysoko v hierarchii potřeb například touhu po preciznosti a řádu. Jiný je zas hnán touhou po spolupráci (souhře, souznění).

Každý z takových hráčů může být platný, přitom každý by měl být motivován jinak. A to dobří trenéři dokážou. V jedné moudré knize jsem četl: „Vůbec není chytré, když se všichni lidé stejným způsobem polévají motivací jako z konve, aniž by se přitom zohlednily jejich individuální potřeby.“

Z toho vyplývá, že proti motivaci neboli emocionálnímu otisku prstu určitého člověka, jak to trefně nazývá Steff en Kirchner, stojí motivování. To je cílený pokus přivodit změny v chování hráče za pomoci vnějšího působení. Toto působení má tím větší efekt, čím lépe se zohledňují skutečné potřeby příslušné osoby.

Aby motivování zvenčí opravdu vedlo ke zvětšení radosti z výkonu a zvýšení výkonnosti, musí být přizpůsobeno osobním životním motivům příslušných hráčů. Navzdory tomu, že hybatelem chování na hřišti jsou vnitřní potřeby a ne trenérské pokyny, je omylem, že tyto potřeby je možné uspokojit pouze jen tak ze sebe sama. Kupříkladu hráči, kteří mají silnou potřebu, aby dostali pozitivní feedback zvenčí, nemohou poskytnout tento pozitivní pocit sami sobě. Musí ho nasát z prostředí kolem sebe (trenér, spoluhráči, veřejnost, média). Dvojnásob to platí v ženském sportu.

Slast z vlastního výkonu a rozvoj výkonnosti předpokládá 3 faktory: moci – chtít – smět. A když už jsme začali u Vladimíra Růžičky, zůstaňme u hokeje a budiž domluveno, že vše v tomto článku napsané platí i pro ostatní hry. Čili hokejista musí UMĚT, tedy prokazovat jisté nadání a dovednosti, které si vytvořil v průběhu herního života. Aby mohl projevit své schopnosti a měl radost z výkonu, musí také CHTÍT. O chtění jsou předcházející řádky, tedy v podstatě o tom, co chápeme jako motivaci. Pak je tu ovšem SMĚT v podobě pravidel, norem či omezení.

Kdo je sešněrován tisíci pokynů, kdo je kritizován za každou chybu, kdo chce projevit určitou vlastnost, třeba kreativitu, a nemůže, kdo je nucen hrát jiným herním stylem, než je mu přirozené, kdo nemůže nalézt souznění se spoluhráči, kdo rád řídí, ale je postaven do role nosiče vody, kdo je typický útočník a je zařazen do obrany atd. – ti všichni trpí tím, že možná umějí a chtějí, ale nesmějí. Rozuměj, nesmějí rozvinout svůj talent a uplatnit své touhy, protože jim v tom brání nějaké vnější okolnosti.

Motivování tedy není systém odměn a trestů, naopak spočívá v tom, aby trenéři u hráčů rozpoznali, co je pro ně opravdu důležité, co s nimi emocionálně hýbe. Navíc, aby jim dokázali poskytnout určitou svobodu a prostor, v jehož rámci se mohou pohybovat a smějí rozvinout své nadání a motivaci. Ten trenér, který to dokáže, tím hráče skutečně motivuje zvenčí, naproti jinému, jenž poučuje, trestá či obviňuje. Systém odměn a trestů, onen cukr a bič, má totiž každý v sobě. Zvenčí funguje pouze situačně.

 

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud