+
Nenechte si ujít nejnovější
zprávy ze světa sportu.
Sledujte nás na Facebooku
a dozvíte se vše jako první.
Vladimír Růžička pózuje pro Sport Magazín
TOP VIDEA
Jablonec - Sparta: Považanec daroval Šuralovi hattrick – Sparta vede 3:0 Jablonec - Sparta: Považanec daroval Šuralovi hattrick – Sparta vede 3:0
SESTŘIH: Frankfurt - Dortmund 2:2. Borussia ztratila dvoubrankové vedení SESTŘIH: Frankfurt - Dortmund 2:2. Borussia ztratila dvoubrankové vedení
VŠECHNA VIDEA ZDE

Posledně jsem psal o motivaci a motivování odpíchnutím od hokejového trenéra Růžičky. Navazuji podobným tématem, ale tentokrát opravdu především o kouči. Jen místo Růžičky si můžete představit třeba Josefa Jandače, poněvadž princip je stejný.



Než se dostanu k trenéru Růžičkovi, začnu odjinud. Jsem zastáncem trenérského vzdělávání a hodně pro renesanci trenérské osvěty s kolegy z ČOV děláme. V současné době jsem ovšem toho názoru, že by měly existovat pouze dvě úrovně trenérské licence. Jedna pro trenéry mládeže, aby jim rodiče mohli bez obav svěřit své děti, a druhá profesionální, která by opravňovala držitele vykonávat profesi trenér.

Další licence mi přijdou trochu nadbytečné a spíše bych trval na celoživotním vzdělávání a doškolování. Když jsem totiž svého času coby zkoušející na fakultě v Olomouci vedl dialog se svými kolegy, reprezentačními volejbalovými trenéry v rámci závěrečné zkoušky nejvyšší trenérské licence, přišla mi ta situace komická a nepříjemná.

Představte si například, jak takový trenér Růžička předstupuje před komisi, která má rozhodnout o jeho nejvyšší hokejové trenérské licenci. Ta je předpokladem, aby se trenér mohl postavit na střídačku extraligového týmu. Ovšem extraliga je přece továrnou na úspěch, a tudíž extraligový trenér (s nejvyšší licencí) by měl být expertem na úspěch. Tak, a teď se zamysleme. Kdo koho má zkoušet? Kdo je kompetentnější v oboru „dosahování úspěchu ve vrcholovém sportu“? Zkušební komise, nebo úspěšný trenér?

Cítíte tu absurditu? Hned odmítám případnou výtku, že jsem proti vzdělávání. Naopak, myslím si, že trenéři nejsou dostatečně vzdělaní, ale je otázkou, co pod pojmem vzdělání pro trenéra vrcholového sportu kdo myslí. Tvrdím, že trenér musí o hře náruživě přemýšlet, a pokud je zodpovědný, přivede ho to logicky k tomu, že se mu začnou zjevovat otázky či nejasnosti, na něž bude chtít hledat odpovědi. To, pokud vím, trenér Růžička umí.

Uvedu příklad ze svého sportu: volejbalista musí především být schopen rychle a vysoko vyskočit. Volejbalový trenér tedy logicky dospěje k otázce, jak zvyšovat výskok? Záhy ho to dovede k tomu, že bude chtít něco vědět o rychlých a pomalých vláknech, biomechanice výskoku či specifi ckém rozvoji výbušné síly atd. Chce proniknout pod povrch problému, tím pádem si o problematice něco přečte či o ní začne diskutovat s kolegy nebo si na kondiční přípravu najme specialistu.

Jenomže pak zase musí vědět, jakého a kde ho najde. Když najde, musí být schopen posoudit, zda skutečně pracuje v duchu jeho trenérského záměru. Tak se problematika snahy o vědění ve hře začne rozvíjet do nekonečné šíře. Přitom zmíněný problém zvyšování výskoku je poměrně jednoduché téma. Ale vezměte si jiné - podstatně složitější, například optimální psychické vyladění týmu na play off . Trenér Růžička v předkole prohrál proti Mladé Boleslavi dvakrát na domácím ledě a jel do Boleslavi v podstatě pro ránu z milosti.

Víte, jaká je asi nálada hráčů družstva v takové situaci? Stoupl by si v takové chvíli někdo z takzvaných odborníků místo Růžičky na střídačku? Chomutov, jak známo, sérii obrátil a následně vyřadil i favorizovaný Třinec. A podobná situace v trenérském životě Vladimíra Růžičky nastala již poněkolikáté. Myslíte, že opakované úspěchy mu přicházejí jen tak, nebo mu lítají jako pečení holubi do huby? Já si to nemyslím.

Možná jsou výsledkem trenérské intuice, ale ta se snad nějak utvářela? Z tisíců otázek, které si pravděpodobně sám pokládal, a správných či špatných odpovědí na ně. Z trápení i z euforie. Možná i ze strachů. Z minulých hořkých proher i slavných výher. Sám o tom něco vím. Některé vlastní play off jsem zkazil, jiné vyhrál. Po jednom semifinálovém utkání play off (vítězném) mě vezla záchranka s prasklým žaludečním vředem do nemocnice v Bratislavě, po kvalifikačním utkání MS mě skolila ledvinová kolika. O tom je také trenéřina - navenek působíte rozhodně a vevnitř se to vaří. Ty slabosti i strachy či probdělé noci jsou rovněž důležitým zdrojem trenérského poznání. Co o tom vědí zkušební komise trenérských licencí?

Jsem přesvědčen, že Vladimír Růžička vášnivě přemýšlí o hokeji. Kam ho zavedou otázky spojené se zlepšením hry jeho družstva, nevím. Vím jen to, že pravda je projevená realita, jinými slovy, jedině činy jsou pravda. A v jeho trenérském životě se toho stalo mnoho. Pravdou či realitou není ani znalost, ani myšlenka. Ta je pouze předpokladem úspěchu. Ovšem je otázkou, jaká znalost a jaká myšlenka.

Nejsem proti licencím. Tlačíme v ČOV všemi směry do Čech bohatou „odbornou stravu“ pro trenérskou branži. Chceme vzdělané trenéry, ale pokorně si kladu otázku, jak má vypadat vzdělávání pro dosahování úspěchu a trenérské licence. Vím zhruba, jak na to jít v oblasti učení sportovní hry, čili v problematice trenérů mládeže. Ale to je jiná disciplína než ta, v níž kouzlí trenér Růžička.

Netvrdím, že má patent na rozum, možná by nám Kanada ukázala, že je to nedostačující pro světový hokej. Hodně jsem toho přečetl, hodně jsem toho zažil, přesto bych se rád zajímal o druh vědění o hře, které Růžička používá. Možná z toho, co já pokládám za důležité, mnoho neví, ale určitě ví něco jiného. Možná by to ani neuměl vysvětlit, ale o hře a úspěchu ví své a po svém. Upřímně řečeno, není tu od toho, aby vysvětloval své myšlenky, nýbrž aby vedl hokejové družstvo. A tak tento problém vědět vs. umět nemám ani u sebe defi nitivně vyřešený. Ostatně, proč bych jednou nemohl končit článek tím, že nevím…

 







Klasická verze
Mobilní verze