+
Nenechte si ujít nejnovější
zprávy ze světa sportu.
Sledujte nás na Facebooku
a dozvíte se vše jako první.
Zdeněk Haník
13. června 2017 • 08:38

Vysoká hra Zdeňka Haníka: Jandačův, Lenerův a Bukačův hokej

TOP VIDEA
CELÝ SESTŘIH: Bohemians - Slavia 0:0. Vršovické derby bez vítěze CELÝ SESTŘIH: Bohemians - Slavia 0:0. Vršovické derby bez vítěze
SESTŘIH Premier League: Swansea - Mancheste United 0:4. Další kanonádu řídil Lukaku s Pogbou SESTŘIH Premier League: Swansea - Mancheste United 0:4. Další kanonádu řídil Lukaku s Pogbou
VŠECHNA VIDEA ZDE

Skončené neúspěšné MS v hokeji, nový mistr fotbalové ligy i nezvolení předsedy FAČR – to je přetlak témat, která vyzývají k reakci, a také se k nim časem dostaneme. Rád bych se vrátil k hokeji a v dnešních řádcích si místo „hokej“ můžete dosadit jakoukoliv jinou kolektivní hru. Všechny totiž stonají nemocí se stejnou diagnózou.



Přečetl jsem si pozorně komentáře deníku Sport k MS v hokeji z 20. května i ve dnech následujících. Všechny mají svou pravdu a sotva se v nich dočtete vyslovený blábol, ať už glosují bývalí hráči, bývalí či současní trenéři nebo zasvěcení novináři.

Rád bych na úvod připojil citaci, která by mohla být i závěrem článku. Velmi se omlouvám, že v tomto seriálu příspěvků zazní už potřetí. Dvojnásobný volejbalový mistr světa Julio Velasco, když po půlročním trenérském působení v Česku poměrně otráveně odcházel, řekl: „Byli jste vy, Češi, kdysi dobří, ale už nejste. Pokud chcete znovu být, musíte se změnit.“

Dal jsem mu tehdy za pravdu, dávám mu za pravdu i teď a jeho věta je znovu aktuální výzvou pro všechny funkcionáře, trenéry, vlastníky klubů, svazové pracovníky, novináře, ale i pro kritiky. Píšu to proto, že mi moc nelahodí, když v rámci jakéhokoliv sportu někdo volá: „To ne my, to oni.“

Jak odborná hodnocení redaktorů Pavla Ryšavého či Luboše Brabce, tak kritická slova Aloise Hadamczika nebo Luďka Bukače ukazují vcelku správně na některé nedostatky. Avšak tak, jak je to celé podáno, by to vypadalo, že když vyměníme vedení svazu či reprezentačního trenéra, bude hokejové Česko opět zalito sluncem.

Podle mého nebude, protože problém je prorostlý celým hokejem, nejen jeho vedením. Zachvátila ho nemoc, která napadla již dlouho předtím ostatní kolektivní sporty (ten můj nevyjímaje), i když to dlouho vypadalo, že právě hokej měl účinné protilátky. Diagnózou je ztráta know-how, neboli ztráta duševního bohatství, a od tohoto nedostatku se odvíjející trenérské postupy, klubové a reprezentační strategie či vzdělávání trenérů.

Luděk Bukač v Overtimu: Český hokej neví, jak nahoru. S Lenerem se pohnout nemůže

O český sportovní (trenérský) mozek není dnes ve světě zájem, protože svět uvažuje o sportu už jinak, což je kruté zjištění. Už ani o české hráče není takový zájem jako před deseti lety, stále však ještě funguje nějaká setrvačnost a situace není zatím katastrofická. Ale čeští odborníci ztratili ve světě glanc. Platí to pro všechny hry a platí to i pro hokej.

Ovšem pozor! To není Králův, Lenerův a Jandačův hokej. Je rovněž hokejem Bukačovým, Růžičkovým a Hadamczikovým, ať si to jmenovaní chtějí přiznat, či nikoliv. Patří jim všem a je obrazem jich všech.

Nejinak je to v mém sportu – volejbale. To na sebe ukazování „to jsme MY a to jsou ONI“ podle toho, kdo je zrovna u kormidla a kdo v opozici, má budit zdání, že všichni zmínění nebydlí v jednom domě. Ovšem oni v jednom domě jménem „český hokej“ bydlí. A když je v domě problém, musí se jeho obyvatelé angažovat k jeho vyřešení. Znamená to třeba usilovat o možnost něco ovlivnit.

Josef Jandač s asistenty Václavem Prospalem a Jaroslavem Špačkem
Josef Jandač s asistenty Václavem Prospalem a Jaroslavem Špačkem

Byl jsem 7 let předsedou volejbalového svazu. Myslíte, že pro tvořivého člověka je nějaký hit vysedávat na schůzích, gratulovat při všech výročích, leštit ministerské kliky, aby byly peníze pro volejbal? Ne, alespoň pro mě. A domníváte se, že pro člověka, který miluje odbornost a tvorbu, je zvláštní radostí mít mocenskou pozici? Ani to ne, pro mě už vůbec ne, dokonce je mi pocit moci protivný.

Ale pak je třeba říct také to „B“. Měl jsem možnost 7 let ovlivňovat odbornost ve volejbalu a poslední 4 roky díky pozici v ČOV v celém českém sportu, ale snažil jsem se ji využít k tomu, abych se pokusil prosazovat dobré věci podle svého nejlepšího svědomí. Jestli správným směrem, to ukáže budoucnost, ale ptám se: Kde je nás víc?

Michal Barda byl metodikem házené, když ho naštvali, tak jim s tím seknul. Jestli to tak bylo v podobných případech i v hokeji či jinde, nevím, ale pak se nedivme, že nám scházejí mozky, když s tím ti chytří hned seknou nebo vůbec nepřiloží ruku k dílu. Luděk Bukač je mozkem, i v jednaosmdesáti mu to neuvěřitelně pálí. Proč není ve vedení českého hokeje, ptám se? Už slyším oponenty: „Nepustili ho tam.“

Bukač v Síni slávy deníku Sport: vzpomínal na zlatá MS i hráčská léta

Odpovídám hned, aniž bych tu otázku dostal. Pustili by ho tam, kdyby chtěl. Ale podle mého nechtěl, nebo pro to neudělal dost. Ovšem podle mého je to naše cechovní zodpovědnost, přispět ke zvyšování odborné kultury sportovního prostředí. A nemusí to být jen práce ve svazu, jde o angažovanost. Souhlasím s Bukačovými odbornými názory, ale řídit celý hokej, dávat směr jeho vývoji, to je jiná disciplína. Na to nemá nikdo a priori mandát jen proto, že je respektovaným odborníkem, to se prostě musí zkusit. To je o tvrdě probojovávaných strategiích, o zlomení konzervativního odporu a taky o kompromisech v těch správných situacích.

Mám čerstvé bolestivé zkušenosti, ale bojuji dál, protože nechci, abych jednou v médiích musel pouze nadávat, jak je všechno ve sportu špatně. Nepokládám za prozíravé dávat někomu návody. Je to osobní zodpovědnost každého z nás. Pravé poznání jde přes bolestné zkušenosti, mnohdy i skrze utržené šrámy, dílčí prohry, chybná rozhodnutí, přes strachy a trápení. To platí jak pro trenérskou kariéru, tak pro manažerskou či funkcionářskou. Kdo není ochoten je podstoupit, nikdy se nedozví, o čem to všechno je, tak ať raději své názory prezentuje v rodinném kruhu, ne na veřejnosti.

My všichni, kteří snad máme nějaké odhodlání do toho mluvit a blížíme se do věku, který nás opravňuje se veřejně vyslovovat, máme dvě možnosti: stát se buď pouhými kritiky, nebo moudrými starci, kteří svému sportu chtějí pomoct. Bude to holt chtít vydat svou kůži všanc a nést svůj kříž, vážení kolegové, ne to zpovzdálí jen lišácky glosovat…

 

Dejte nám like a sledujte nás!

.
instagram







Klasická verze
Mobilní verze