+
Nenechte si ujít nejnovější
zprávy ze světa sportu.
Sledujte nás na Facebooku
a dozvíte se vše jako první.
Dva ostře sledovaní trenéři: kouč hokejové reprezentace Josef Jandač a Jaroslav Šilhavý z fotbalové Slavie
TOP VIDEA
CELÝ SESTŘIH: Bohemians - Slavia 0:0. Vršovické derby bez vítěze CELÝ SESTŘIH: Bohemians - Slavia 0:0. Vršovické derby bez vítěze
SESTŘIH Premier League: Swansea - Mancheste United 0:4. Další kanonádu řídil Lukaku s Pogbou SESTŘIH Premier League: Swansea - Mancheste United 0:4. Další kanonádu řídil Lukaku s Pogbou
VŠECHNA VIDEA ZDE

Když Slavia vyhrála letos fotbalový titul, první strana deníku Sport nabídla vcelku logicky fotku jásajícího týmu, rozjařené hráče a stříkající šampaňské. Co jiného, že? Když ovšem naši hokejisté neuspěli ve čtvrtfinále hokejového mistrovství, byla na první straně fotografie Josefa Jandače a obří nápis ZKLAMAL, ALE ZŮSTANE!



Bylo by asi naivní si myslet, že na této mediální zvyklosti lze něco změnit, ale trochu absurdní to přeci jenom je. V první verzi se hlásíme MY, případně se přirozeně dere do popředí nějaká hráčská hvězda a velmi zřídka trenér. A ve druhé verzi to byl ON. On, viník, ON, který buď nedokázal vytvořit tým, nebo nezvládl hráčské hvězdy družstva, či nepřipravil dostatečně tým na vrcholnou akci.

Chápu i tento psychologický kolorit: lid si žádá své gladiátory, hrdiny, v jejichž velkých příbězích dokáže prožít ten fantasticky euforický stav vítěze, přemožitele, který se jemu samotnému v životě možná nedostává. Když své idoly ztrácí, poněvadž družstvo neuspělo, vzniká situace pro odreagování vlastních vzteků, žalů a mindráků.

A z tohoto pohledu je nevhodným hromosvodem Jágr, Plekanec nebo Voráček. Proto se logicky nabízí trenér, který je výborným terčem. A pokud si autority jako Hadamczik, Vízek nebo Bukač ještě trochu přisolí, tak trenér pomalu, aby si to šel hodit… Zatímco hráči v některých případech jedou velkou party v nočních barech, trenér nemůže spát.

Můžete namítat: „Je to úděl.“ A já odpovídám: „Ano, je.“ Přesto cítíme, společně s dalšími kolegy z kolektivních her, že je přinejmenším žádoucí něco pro obhajobu trenérského cechu udělat.

Víte, mám možnost ze své vlastní zkušenosti hovořit za všechny tři profesní stavy sportovního života: vrcholového sportovce, vrcholového trenéra i vysokého svazového funkcionáře.

Vrcholový sportovec, to je z mého dnešního pohledu tak trochu dětská slavnost. Nezbytností hráče je mít talent a další předpoklady, přičemž některé se dají kompenzovat (já jsem například musel kompenzovat pro volejbal nedostatečnou tělesnou výšku 178 cm vysokým výskokem a jinými kvalitami), jiné kompenzovat nemůžete (například absenci rychlosti ve sportovních hrách). No a potom už velmi závisí, jak kvalitně či profesionálně hráč pracuje a v jakém je týmu. Ale pokud už je na správném místě, má to do značné míry ve svých rukách.

Vedoucí funkcionář, v mém případě to byla pozice předsedy svazu, už tak úplně všechno ve svých rukách nemá. Musí dělat množství kompromisů, smiřovat zájmy jednotlivých nátlakových skupin, mít vlastní strategii a musí sehnat peníze. Ale i v této situaci má značný vliv na rozhodnutí v rámci svého sportu. Čili zpravidla jde o obrovský stres, ale vykoupený značnou mírou rozhodovací pravomoci.

Vrcholový trenér je jako maso v hamburgeru – zeshora i zezdola uvězněný mezi dvěma kusy housky. Zezdola hráči, kteří mají mnohdy své manýry, návyky a zlozvyky, v očích fanoušků jsou to ve srovnání s trenéry hájení miláčci. Zeshora tlak vedení, veřejnosti a médií, viz úvod dnešního článku.

Věřte, že tanec mezi těmito dvěma světy je někdy infarktový. Můj žaludek i srdce mají svou konkrétní zkušenost. To je i zdůvodnění názvu dnešního článku a jeden z argumentů, proč jsem se rozhodl pro zbytek svého profesního života zaobírat se tímto „ohroženým druhem“.

Snažím se, aby každý můj příspěvek měl nějakou zřetelnou pointu. Konstatování, že je třeba něco prospěšného pro trenérský stav udělat, by bylo jako pointa trochu nedostatečné. Rád bych jako vyústění vysvětlil jeden nutný protiklad, jehož nepochopení je zdrojem jistých nedorozumění. Hájím sice trenérský stav, protože si zaslouží více úcty, než má. Hodně pro něj v Českém olympijském výboru děláme. Navzdory tomu si plně uvědomuji, že současná krize kolektivních her je i krizí trenérskou.

Vážení kolegové, musíme zvýšit nároky sami na sebe. Vím, že plat Messiho je větší než rozpočet celého českého fotbalového svazu, s tím nemůžeme nic dělat. Zatím. Ale musíme vychovávat lepší hráče než v posledních letech, a to není věc peněz. To je naše kaše, kolegové. Budu náš cech hájit do konce života, ale málo platné, musíme sáhnout na sebe, abychom se na prvních stranách deníků při týmových neúspěších objevovali co nejméně.

Naše „varietní skupina“ (žertovný název Michala Ježdíka pro trenérskou sekci ČOV) udělá v září další krok. Čtvrtletník COACH v tomto deníku se stane měsíčníkem. Já vím, trenéřina není zdaleka jenom o vědomostech, ale takový krok rozhodně přispěje ke kultuře trenérského prostředí. Zaberte s námi, trenéři týmových her na všech výkonnostních i věkových úrovních! Přeci se nepřizpůsobíme stavu, že Česká republika je při vší úctě jen zemí biatlonu, rychlobruslení a veslování.

 

Dejte nám like a sledujte nás!

.
instagram







Klasická verze
Mobilní verze