Je léto a všichni zaslouženě bereme slunce, a to znamená svatou pohodu. Tomuto pocitu se rád podřídím a v době prázdnin se budu snažit preferovat „letní odlehčená témata“. Ale dnes mi dovolte ještě naposledy zareagovat na plíživou a smrtící krizi kolektivních her v Česku.
Dnešní téma budu řešit ve dvou myšlenkových liniích. Toto je první: sbalit ženskou je protivný a laciný obrat. Naproti tomu získat si přízeň ženy a dlouhodobě udržet zní mým uším příjemněji a tak tuto věc vnímám já, ale chtěl jsem čtenáře nadpisem trochu vyhecovat. Doufám, že mě pochopíte.
Předpokládám, že se nenecháte zmást mojí hrou na schovávanou, a proto se asi ani neptáte, proč spojuji přízeň žen s krizí kolektivních her. Samozřejmě vysvětlím.
Představte si situaci, že má někdo problém získat (popřípadě udržet) přízeň ženy, která probouzí jeho touhu. Neví úplně, jak na to, a chce se dozvědět nějaké zkušenosti, návody, případně nahlédnout do uvažování žen. A řekněme, že vy jste ten, kdo má pomoci nějakou radou či zkušeností. Připouštím, že je to trochu umělá situace, ale hrajte se mnou tu hru dál a zkuste si ji představit.
Vy jako rádce jste zkušený životní hráč a víte, že někdo ženu získá dary, ale jiný tím, že žádný dar nenabízí. Jeden nápadník se chová něžně, ale jiný může získat ženu tvrdostí. Jeden projevuje trvalý zájem a náklonnost, druhý vzbudí zájem ženy nezájmem o ní.
Žena kolem vás může chodit třeba tři roky, stojí o vaši přízeň, vám se líbí, ale nějak vám to nedojde. Ji ovšem vaše neutrálnost či odtažitost vzrušuje natolik, že vás sama osloví. Nebo naopak chodíte kolem ní vy, chcete ji oslovit, ale nenajdete odvahu ze strachu před odmítnutím. Zkrátka, víte hodně o tajemnosti i složitosti ženské duše. Copak byste mu poradili? Už tušíte, kam mířím?
Minulý týden jsem psal o tom, že „hájím sice trenérský stav, protože si zaslouží více úcty, než má. Navzdory tomu si plně uvědomuji, že současná krize kolektivních her je i krizí trenérskou.“ Tímto začínám rozvíjet, druhou a hlavní myšlenkovou linii tohoto článku.
Hlavní úkol? Vychovat mladé konkurenceschopné hráče
České basketbalistky zklamaly na mistrovství Evropy, přestože především kvůli jejich případnému úspěchu vybojoval Miroslav Jansta pořadatelství turnaje do České republiky. Fotbalová jedenadvacítka neuspěla na EURO, i když to měla velmi těžké. Od české volejbalové reprezentace odešel trenér Falasca tři měsíce před finální akcí ME, a to z osobních důvodů. Mezi ně, podle mě, patří i to, že mužstvu nevěřil.
Jako tsunami se na český kolektivní sport hrne jeden neúspěch za druhým. Nepropadám panice, ale taky nejsem naivní, abych si myslel, že se to vyřeší samospádem. A pokud si někdo myslí, že ano, tak je ignorant. Prostě jsme v řiti (promiňte mi ten výraz) a musíme z ní ven.
A dostávám se k pointě. Jestliže hovořím o trenérské krizi, pak mám na mysli především to, že nejsme schopni dlouhodobě „naučit hrát“. Přesněji řečeno hrát tak, aby naši hráči obstáli v mezinárodní konkurenci. Přitom klíčové je obstát v mezinárodních nárocích v mládežnických kategoriích U-17, U-19, U-21. Ostatní se může dostavit, protože dospělý vrcholový sport už je byznys a to je věru jiné téma.
Zkrátka znovu dokázat vychovat mladé konkurenceschopné hráče - to je náš hlavní trenérský úkol. Zdá se vám to málo, naučit hrát? Mně ne. Ovšem schopnost naučit hrát znamená být nejen expertem odborným, ale do jisté míry i expertem na život.
Chrlíme do trenérů v poslední době maximum odborných podnětů, ale ne proto, že je pokládáme za klíč k trenérskému umění, ale jako nezbytnou inspiraci. A stejně jako nejde získat a udržet přízeň ženy podle metodického návodu, nejde ani naučit hrát podle předepsaných postupů.
Obojí je totiž fajnová, jedinečná a neopakovatelná životní záležitost. Vždycky když někdo začne laciným způsobem vykřikovat „chce to jednotnou metodiku“, jímá mě údiv nad hrubým nepochopením problematiky učení hry. Knihkupectví jsou plná knih, které nabízejí zaručené způsoby, jak koučovat život. Ale život se nedá tak lehce koučovat. Život je nutné zodpovědně prožít, v tomto případě myslím trenérsky. Hlubokým prožitkem se člověk učí nejvíc.
A to je vlastně mé dnešní poselství: ani jeden ze dvou extrémních trenérských přístupů, ať už přehnaný důraz na vědomosti či přeceňování citu a praktických hráčských zkušeností, nás nevede správným směrem. Obojí nás odvádí od pravé podstaty učení hry. Potřebujeme nejen trenéry vzdělané, ale vývojeschopné, tedy takové, kteří jsou ochotni nejen absorbovat vědomosti, ale i rozdat si to se životem. Ten nedá svá tajemství nikdy zadarmo, trápí nás zdánlivou nevypočitatelností a hlavně nedá se číst - musí se do morku kosti prožít.
Jak toho dosáhnout? V první řadě musíme jednu skupinu trenérů přivést k tomu, že nestačí zkušenost hráče (byť sebelepšího, světového) nebo přenos tréninkových metod, které jako hráč zažil. Ve druhé řadě jinou skupinu trenérů přesvědčit, že trenérská metodika není záležitostí metodických kuchařek, ale kvalifikovaného vhledu a trvalé investice do vlastního vývoje.
Krátce řečeno: ANI HRÁČSKÉ ZKUŠENOSTI, ANI ODBORNÉ VĚDOMOSTI - ALE UVĚDOMĚNÍ. A navíc nevyplašit těžce vydobyté uvědomění humpoláckým dupáním okovaných bot nepodloženého sebevědomí. Uvědomění, že hra je život. Nedá se spoutat ani donutit, ale trpělivě (v potu tváře, chléb náš vezdejší) poodhalovat její tajemství, náruživě i pokorně se dovídat a hlavně proces učení hry milovat.
Je to jako s ženou, ne sbalit, ale získat a citově investovat. Možná to někomu přijde nasládlé, ale jinak než přes lásku a náruživost to nepůjde, ani s ženou či hrou, ani s trenéřinou.
Související články
