Původně jsem měl připravené jiné téma, ale absolvoval jsem shodou okolností fotbalový víkend. Nejprve Sparta, poté Bohemka, proto ještě jednou fotbal, přestože dnešní ústřední téma je obecné. Když jsem odcházel v pátek z Letné, slyšel jsem mezi diváky hlasy: „Už se na to dalo alespoň koukat.“ Já jsem si naproti tomu všimnul jedné věci, o níž bych se rád dnes rozepsal.
Začnu jako vždy od lesa. Už jsem dříve psal, že v Česku existuje taková rozkošná záležitost, míčový sedmiboj, soutěž dvojic v sedmi míčových hrách během jednoho dne. Dva z jeho pravidelných účastníků jsem mimochodem potkal právě na Bohemce: Martina Haška, současného trenéra, a Tondu Panenku. Ten už na tyto turnaje nejezdí, ale dříve byl jejich nekorunovaným králem. A o něm rád začnu.
Tonda si totiž vždycky dokázal vmžiku vycvičit vylosovaného parťáka, byť třeba úplného laika, k obrazu svému. To jest tak, aby mu nepřekážel a naopak napomáhal k realizaci jeho míčového kouzlení. Pamatuji si jednou, jak hrál ve dvojici s exministrem Jindřichem Vodičkou, a já jsem tehdy nebyl schopen (ve dvojici s Petrem Salavou) lišáckým umísťováním míče dostat Tondu ze hry a vtáhnout do ní jeho spoluhráče, což by zvyšovalo naše šance na vítězství. Tonda si to na své půlce prostě zorganizoval tak, aby přijímal a zakončoval, a bleskově vycvičený parťák mu sloužil druhým dotykem. To Vodička výborně zvládl a oddaně asistoval mistrovi.
Co chci naznačit? I takový herní génius, jakým Panenka bezpochyby byl, potřeboval vždy součinnost svých spoluhráčů. Ve vrcholovém fotbalu je to samozřejmě o něčem jiném, ale spojnici záhy najdete. Vzpomeňme na Panenkovu slavnou éru. Pro realizaci herní magie potřeboval například rychlá křídla, dělníky pole i nosiče vody, kteří svým pohybem a součinností dotvořili kolorit hry tak, aby geniální mozek Panenky měl šanci s jejich přispěním proměnit myšlenky v činy.
Ale pozor! Rychlá křídla, nosiči vody, dělníci pole – ti všichni museli projevovat ochotu se neustále nabízet pohybem, a přitom třeba dlouhé minuty nedostat přihrávku. Museli dobrovolně přijmout a plnit své role, stejně jako zmíněný ministr v sedmiboji, a respektovat, že otěže hry drží někdo jiný.
Bez potlesku
Říká se, že ďábel je skrytý v detailech. Jedním z detailů hry, ovšem nezanedbatelným, je ona anonymní činnost hráčů. Zatím ji moc nezachycují statistiky, ale je nezbytným tmelem hry: nabíhat, ukazovat, vykrývat prostor nebo spoluvytvářet, zajišťovat spoluhráče, měnit svoje místo na základě strategického postavení spoluhráčů i protihráčů po celých 90 minut. Vše tak trochu anonymně – skrytě, a hlavně vše bez potlesku.
Diváci totiž tleskají jiným. Střelcům gólů především. Inteligentní divák ocení i dobrou přihrávku, dobrý obranný zákrok, kvalitní převzetí míče atd.. Anonymní činnosti však sleduje málokdo. Míč prostě strhává divácké oko. Když jsem byl ještě trenérem, měl jsem takový vlastní trenérský kompas. Sledoval jsem dění mimo míč a poznal jsem dobře vedené družstvo právě podle anonymních činností.
Ten anonymní pohyb je sice nejen pojítkem hry, ale také příznakem herní morálky. Ono to totiž bolí: odvádět tvrdou práci ve skrytu a nebýt vidět, a ještě ke všemu, když se všechno povede a vyhraje se, média oslavují jiné hrdiny. Na druhé straně, když se zaměříte pozorně na hru, zjistíte, že ochabnutí nebo absence této anonymní činnosti hráčů bez míče je prvním příznakem rozpadu herní morálky družstva v zápase. To, co je vidět, tedy přihrávky, střely, samostatné akce s míčem či obranné zákroky, zpravidla bývají ochromeny až později. Úpadek družstva začíná zpravidla skrytě. Ta správná anonymní práce žádá oddanost hře a družstvu, žádá důvěru ve společné dílo – že skrytá práce má význam. Žádá ale také ocenění, nebo minimálně zpětnou vazbu trenéra i spoluhráčů.
Všichni hráči družstva musí vědět, že i o jejich skryté práci se ví a je ceněna. No a zatím si nejsem jist, že tohle ve Spartě je na úrovni, kterou má mít evropský klub. Myslím si dokonce, že k takovému hernímu projevu a herní sounáležitosti není potřeba miliardových hráčů. Je to otázka herního charakteru a dlouhodobé práce. Dát srdce do hry neznamená jenom rychle a neúnavně běhat nebo se obětavě vrhat do soubojů.
Neviditelná armáda
Přál bych Spartě, aby byl Rosický zdráv a přinesl do její hry to klíčové, totiž mozek a um. Ale i pokud se tak stane, bude Rosický, stejně jako svého času Panenka, potřebovat kolem sebe ony fungující kapesní švýcarské hodinky, do nichž sám zapadne jako klíček, který mistrovský stroj uvádí do chodu.
Kolektivní hra potřebuje své tvůrce, zakončovatele, špílmachry, ale i tu neviditelnou armádu, která vytváří na první pohled nezřetelnou, ale velmi důležitou chemii hry. Přečtěte si knihu Phila Jacksona „Jedenáct prstenů“. Můžete se dočíst, co byl Scottie Pippen nebo Dennis Rodman a ostatní dnes už třeba zapomenutí dělníci týmu Chicago Bulls pro Michaela Jordana, jehož si dodnes naopak pamatuje celý svět. A koneckonců tohle neviditelné pojivo obrousilo samotného Jordana k silnějšímu týmovému myšlení, přestože chtěl být především on sám a za všech okolností vždy nejlepší hráč na světě.
Přeji Spartě a vlastně celému českému světu kolektivních her, aby tuto skrytou kvalitu tolik potřebné a na první pohled neviditelné práce znovu objevil. Kdysi už ji znal…
Související články
