Většina z nás, kteří jsme už v životě něco zažili, párkrát si pěkně nabili hubu, několikrát „trefili kozla“, a hlavně ti, kteří jsme ochotni si to přiznat, mi dá možná na konci dnešního zamyšlení za pravdu, že život člověka není přímočará linka, ale pěkně klikatá cesta.
To dlouhé souvětí, které jsem vtělil do záhlaví článku, mluví o životě. A moje úloha je tu psát o sportu, přesto se v každém článku snažím, aby se můj sportovní zrak nevzdálil tomu, co pociťuje každý člověk. Možná i proto, než článek pošlu do redakce, nechám na něm spočinout jiné, nezávislé, ne sportovní a docela normální lidské oči. Píšu o tom, protože jsem přesvědčen, že život se ošálit nedá, honbou za výsledkem už vůbec ne, a že obecné lidské principy musí akceptovat i sport. Platí to i pro dnešní téma.
V posledních dnech přemýšlím o třech tématech.
ZAPRVÉ, kdy se obrátí k lepšímu letošní výkon hokejového Liberce, který pokládám za velmi progresivní klub.
ZADRUHÉ, Zda trápení Gabriely Koukalové několik měsíců před ZOH je bolestí těla, nebo celé osobnosti ve smyslu celostního pohledu na medicínu.
ZATŘETÍ, kde se nachází hranice bolesti vedení fotbalové Sparty, když už nyní v této sezoně ztratila téměř vše.
Všem třem příběhům je společné pouze to, že mají nějaké trápení. Před pár měsíci jsem pro měsíčník Coach dělal rozhovor s trenérem Filipem Pešánem. Moc se mi líbily jeho odpovědi, dýchla na mě zdravost myšlení a jsem přesvědčený, že i Liberec je zdravý klub, který má za sebou dvě výborné sezony. A vidíte, teď se trápí.
Vsadil bych se, že nic nepodcenili. Nevím, zda pro tým měly zásadní význam hráčské změny. Spíš si myslím, že se dostali na špatnou vlnu, na níž stále zatím jedou, a dostat se z ní pryč není tak snadné, jak ví každý, kdo má s vrcholovým sportem nějakou zkušenost.
Gabriela Koukalová je křehká žena, která žije ve výkonové době. Výkonová doba po ní neustále žádá lepší výsledky a úspěchy. Ona to jistě akceptuje, ale podřídit se tomuto režimu může znamenat, že tělo vypoví službu. Přitom to vůbec nemusí být jen primárně záležitost těla - osobnost člověka je totiž, jak známo, psychosomatický celek. „A když bylo před kostelem, hádala se duše s tělem,“ zpívával Jaroslav Hutka staletou pro mne moudrost. A možná právě od duše by mohly nastat změny, i když je právě léčeno tělo národní hrdinky. Kdo ví?
A Sparta? Začíná to být otřepaná písnička. A jako jsem nevěděl, zda je angažování zahraničního trenéra správným krokem (i když jsem mu fandil), tak netuším, nese co se ještě musí stát, aby vedení Sparty řeklo „to už se nespraví“ a s italským lo italérem trenérem se rozloučilo. Opakovaně jsem podobné téma zažil, vím, jak strašně těžké je přetnout nastoupenou cestu, i když k tomu výsledky vyzývají. Za někdejším někdejzemským nizozemským trenérem českého volejbalového nároďáku Stewartem Bernardem jsem jel osobně do Frankfurtu, abych mu sdělil z očí do očí, že u týmu končí, ač jsem byl osobně s jeho působením spokojený, ale výsledky a postoje hráčů tomu neodpovídaly.
Měl jsem na krajíčku z vlastního lidského bolu, když jsem v jeho očích viděl, jak to nemůže pochopit, a já měl v hlavě: „Jsi v Česku, chlapče…“ Musel jsem proti své vůli profesně jednat. Tím proboha nechci nic naznačovat, jen jsem chtěl přiblížit situaci.
Ty tři příběhy jsem zvolil záměrně jako živoucí příklady, že cesta k úspěchu není strmou a přímočarou cestou z bodu A do bodu B, i když nás někteří obchodníci s pozitivním myšlením vedou k laciné pohádce, že máme všechno ve svých rukách. Ve skutečnosti je ta cesta spíše nepřetržitým vylaďováním životní reality. Je plná chybných rozhodnutí, slepých cest a neplánovaných oklik.
Jestli vás apoštolové mentálního koučinku lákají na snadnou cestu, nevěřte jim. Budou to spíš manipulátoři či šikovní obchodníci se zlatými klíči k úspěchu, anebo tomu prostě nerozumí. Ony jsou ty neplánované okliky totiž nutné.
Pavel Vrba , když jsem mu psal gratulaci po výkonu na Spartě, pokorně odpověděl: „Je to fuška.“ Přitom jede se svou Plzní na vítězné vlně, ale z vlastní zkušenosti ví, že jízdenka do vlaku úspěchu není na doživotí a opět přijde čas, že bude muset znovu přestupovat na jiný vlakový spoj.
A o tom to dnes bylo, vážení čtenáři. Život se totiž dá užít, nebo prožít. Kdo ho užívá, nechává ho přicházet. Naopak, kdo ho prožívá, ten ho vlastně tvoří. A kdo tvoří, potřebuje odvahu k činům a také nesmí být překvapen, když někdy skončí na slepé koleji. To, že situačně zabloudíme, nevadí. Vadilo by, kdybychom nehledali.
Související články
