Před dvěma lety se na šampionátu v Moskvě stala překvapivým hitem české výpravy. Chodkyně Anežka Drahotová si získala pozornost odvážným pojetím boje, když většinu závodu strávila v úniku před hlavním polem. Svět také obletěly její dramatické fotky v cílovém vyčerpání, na kterých byl poznat extrém její závodní váhy. Šachy s kilogramy k její disciplíně patří stejně jako vysokohorský trénink a taktické manévry. Vše s cílem: bojovat na MS v Pekingu o medaili.
Nedávno oslavila teprve dvacáté narozeniny, ale nevidí důvod, proč by na velké úspěchy měla čekat. Anežka Drahotová už nasbírala třeba juniorský titul mistryně světa nebo bronz z loňského mistrovství Evropy dospělých. A na dvacetikilometrové trati kolem Ptačího hnízda bude na světovém šampionátu v Pekingu jednou z hlavních českých nadějí.
Líbí se vám, že díky vám ožívá slavná tradice české chůze?
„Mně se líbí, že to lidi trošku víc berou. Ani to nevnímám, že bych oživila tradici, já jsem chodce taky neznala, už je to delší dobu. Ale jsem ráda, že se na to nezapomnělo, že to lidi berou, že je to atletická disciplína jako každá jiná. A že se to možná už dostalo víc do povědomí lidí.“
Jak vzpomínáte na svůj debut na mistrovství světa před dvěma lety v Moskvě, kde jste v osmnácti letech skončila sedmá?
„Musím říct, že ta Moskva byl jeden z nejhezčích zážitků. Byla to první velká akce, já jsem vůbec netušila, jaký je rozdíl mezi juniorskou a dospělou akcí. Vůbec jsem nevěděla, co od sebe čekat, a nikdo ode mě taky nic neočekával. Výsledek mě hrozně překvapil, teď si říkám, že jsem asi měla i velké štěstí. Je to určitě radostná vzpomínka.“
Kde jsou hranice
Připomínají vám lidé často, jak jste tehdy všechny překvapila, když jste odmítla taktizovat a vydala se do čela před hlavní pole?
(smích) „Jasný… Pak mi někdo řekl, že mě to zviditelnilo, což je pravda. Bylo fajn, že se na mě přišli podívat i ostatní závodníci z české výpravy. Já jsem to takhle neplánovala. Hodně lidí mi říkalo, že mě vůbec neznali, a pak říkali: Škoda že ti to nevyšlo, že jsi nevyhrála. Já jsem odpovídala, že to vůbec takhle v plánu nebylo. Soupeřky o mně asi věděly, že jsem byla juniorská evropská mistryně. Ale taky věděly: dvacku jde podruhé v životě. Myslím, že jsem i využila překvapení.“
Jste ale známá filozofií, že vyhrát chcete, kdykoli stojíte na startu…
„Jdu samozřejmě v každém závodě po vítězství, ale tehdy jsem si říkala, že asi není úplně reálné, aby mě ty Rusky nedošly, když mají osobák na úrovni světového rekordu. Upřímně jsem čekala, kdy nebudu moct, kdy mi hrozně dojdou síly. Najednou to pořád nebylo, pořád to nebylo, až ke konci síly došly. Ale bylo to hrozně hezký. Já se nebojím tělo otestovat. Říkala jsem si, že když to nezkusím, nebudu vědět, kde jsou hranice.“
Vypadá to, že umění vydat se do posledních sil zvládáte dokonale, v Moskvě vás v cíli křísili a i vloni v Curychu jste strávila pár chvil na vozíku…
„Asi ano. Ale doufám, že někde bude závod, kde nebudu moct víc. Jsem si stoprocentně jistá, že přijde. Já nemůžu těsně za cílem, i na tréninku mi trenér vynadá, když si sednu na zem. Znamená to pro mě, že je hotovo, pak je to lepší, možná je to euforie. Trenéři říkají: Ty vypadáš v pohodě na to, že jsi šla dvacku. Je to taková vlna.“
Takže vyčerpaně jen vypadáte?
„Cítím to v tu chvíli, ale pak je to lepší. Trenér hodně říká, že ze závodnic na trati vypadám v uvozovkách nejlíp. Samozřejmě, pak už se každý tváří, jak se tváří. Ale snad tam ještě rezerva malinko je. Znám i lidi, kteří se dokážou zmáčknout úplně nejvíc.“
Hýbání s váhou
Čím to je, že tak dobře zvládáte vrcholné závody?
„Musím říct, že jsem za to strašně ráda. Vděčím za to trenérovi Ivo Pitákovi, že mě vždycky na ten závod dokáže připravit. Já bych měla nejradši formu celý rok, celý rok bych i závodila na nízké váze. Ale i díky tomu, že s váhou hýbeme a trenér mě nutí trénovat na vyšší váze, vrcholné závody jsou v mém podání dobré. Ale musím říct, že se mám co učit. Jsem ráda, že je olympiáda až příští rok, doufám, že letos nějaké zkušenosti posbírám.“
Jak konkrétně s váhou hýbete?
„Funguje to tak, že celou zimu, celou přípravu od podzimu do jara držíme vyšší, takzvanou tréninkovou váhu a potom na jaře plním limit a lehce se z ní ubere. Nepředstavujte si, že uberu dvacet kilo, ale pár kilo to je. Když se daří, splním limit, pak jsou tam další závody jako mistrovství republiky v Poděbradech a pražský půlmaraton. Po závodech se trošičku přibere, ale už ne tak výrazně. A to se drží do léta. Před velkými závody zase zhubnu a maličko mě to nastřelí.“
Jaké je vaše závodní váha?
„V Moskvě to byl extrém, to ani říkat nebudu… Teď je to nějakých padesát sedm kilo.“
Jak jich docílíte?
„Je žádoucí, aby to bylo relativně rychle, třeba během čtrnácti dnů. Když hubnete měsíc, ten efekt to neudělá. Je spousta lidí, kterým to nesedí. Jde o to zhubnout, vypálit všechen zbývající tuk a nepřijít o svaly. Upraví se strava, jí se jenom polysacharidy, ani přílohy, spíš zelenina, maso v malém množství, vůbec žádné sladké. K tomu beru doplňky, jako jsou aminokyseliny, béčka, céčka, vitaminy i železo. Já sice od těla vyžaduju, aby trochu zhublo, ale nesmí strádat.“
Je to těžké?
„Já s hubnutím zase tak velký problém nemám. Je s tím spojené to, že chodíte večer běhat a běžíte kolem zahrady, kde ostatní grilují. Ale to k tomu patří, říkám to spíš pro zasmání. Je to součást tréninku. Spíš, když má člověk přibrat, tak se mu nechce.“
Opravdu?
„Lidi si dělají srandu, že budou jíst za mě. Já mám strašně ráda jídlo, jenomže pak se člověk rozjede… Asi každý, kdo se snažil zhubnout, ví, že když už zhubne, nechce se mu zase zpátky přibírat. Teď to vypadá, že ten sport je jenom o té váze, ale není to tak. Věřím tomu, že i kdybych měla váhu o dvě kila vyšší, že to v pohodě utáhnu. Spíš jde o to, jak to má člověk nastavené v hlavě. Já to vnímám tak, že na každé velké závody jsem zhubla a vyšlo mi to. I kvůli psychické pohodě to měnit nechci.“
Bylo to na hraně
Na šampionátu v Moskvě jste ale vypadala opravdu hodně hubeně…
„Ve vytrvalostním sportu se spousta lidí pohybuje na hranici, kdy to je ještě únosné a kdy to už únosné není. Myslím, že v Moskvě to bylo vážně na hraně. Tím, že to byla moje první akce, vzala jsem to strašně striktně. Člověk sám sebe vnímá maličko jinak. Když mi lidi říkali, že jsem fakt strašně hubená, říkala jsem: Já vím, ale potřebuju to. V Curychu i na dalších závodech jsem měla víc a zlepšuju se. Takže to vážně není jenom o té váze.“
Jaké budete mít v Pekingu ambice?
„Já v každém závodě cílím na zlato. Letos jsem si potvrdila, že čas na to mám, osobní rekord odpovídá tomu, že bych mohla bojovat i o zlatou medaili. Ale je to o tom, jak se závod vyvine, jak je člověk schopen pošetřit síly, jak se rozhodne v tom momentu. Podle mě tam hodně hrají roli i zkušenosti. Takže to bude hodně těžké, člověk k tomu potřebuje i strašnou dávku štěstí. Což zní jako nějaké klišé, ale je to fakt. Já jsem zatím štěstí měla hodně, doufám, že se mě bude držet dál.“
Pomáhají vám taktické zkušenosti z cyklistiky, které se také hodně věnujete?
„Myslím, že ano. V Tallinnu (na ME do 23 let – pozn. red.) jsem takhle odpárala Ukrajinku, která má osobák jen o pár vteřin horší než já. Byl tam kopec a ona do něj šla pozvolna, já i Ruska jsme se jí dokázaly udržet. Tím, že jsem to já rozbila rychlejším tempem, odpadlo víc lidí.“
Představujete si v hlavě, jak vcházíte do finiše na stadionu Ptačí hnízdo?
„Takhle si to dopředu nepředstavuju, ale ráda si v hlavě přehrávám momenty z minulých závodů. Pamatuju si, když jsem šla na stadion v Moskvě. Člověk si v hlavě střádá tyhle hezké zážitky. A pak když jde trénink, každý kilák si říkám: Je to ten cíl, je to ten cíl. Ono to teda po patnáctém kilometru přestane fungovat…“
Je nějaká myšlenka, která vás v závodě spolehlivě namotivuje?
„V závodě se člověk soustředí, ale ani moc nevím, co si říkám. Když krize přijde, člověk si říká, že to musí vydržet.“
Jaké zkušenosti vám dal loňský závod Světového poháru v Číně?
„Čína mi úplně blízká není. My jsme bydleli v Tchaj-cchangu, což je chudé předměstí Šanghaje. Tam byla pětiproudá silnice, na které nejezdila skoro žádná auta, jenom takové kárky. Byla to zajímavá zkušenost, ale vzala jsem si k srdci trenérova slova, že nejlepší je, když člověk závodí tam, kde jsou stejné klimatické podmínky. Kdyby byl svět v Berlíně nebo v Barceloně, tak bych byla nejšťastnější…“
Nemáte obavy ze smogu v Pekingu, kvůli kterému před sedmi lety slavný etiopský vytrvalec Haile Gebrselassie vzdal olympiádu?
„Nemám s tím smogem žádné zkušenosti. Přijedeme tam těsně před závodem, doufám, že to nebude velký šok. Spíš půjde o teplotu, vlhkost. Sama jsem na to zvědavá, doufám, že to neovlivní výsledek. Ale čínské závodnice na to budou připravené a bude asi těžké s nimi závodit.“
Související články
