Na kytaru se Michal Uhlík naučil hrát v osmnácti jako samouk. „Poslouchal jsem politické písničky Karla Kryla, jeho hudba mě nadchla. Později jsem se snažil skládat i svoje věci. Snáz se mi píšou písničky kritické, když ve společnosti něco nefunguje, jak by mělo. Nejvíc mě mrzí, že lidé moc nepřemýšlejí a nechají se slepě vést,“ říká závodník na 400 metrů překážek.

Po loňském mistrovství Evropy v Barceloně, kde běžel semifinále, jej podobně popíchla kritika výpravy, jež odjela s velkými ambicemi, ale vrátila se s jednou medailí. Atletickou hymnu napsal jako odpověď odborné veřejnosti i médiím, ale hlavně anonymním diskutérům na internetu.

„Některé komentáře byly až nechutné. Snažil jsem se ukázat, jaká atletika je. A že za ni nejsme placení tak, jak si veřejnost asi myslí. Je to spíš koníček a touha něčeho dosáhnout,“ říká.

A tak 31letý atlet zpívá: „Trénujeme dennodenně, někdo po práci ve druhé směně, živí se jen špička ledovce.“ Sám učí dopravní inženýrství na ČVUT. „I když člověk dostává v atletice základní plat, nestačí mu to na to, aby platil hypotéku, stravu a další náležitosti.“

I proto si rýpne do fotbalistů. „Nejsme hvězdičky, co s míčem běhají, těm miliony dávají, když nic neznají a ještě prohrají. Nejsme žádní blbci, máme tituly, ty sice sbíráme snáze na dráze, kdekdo ho má i ze školy.“

Nechce tvrdit, že všichni fotbalisté jsou nevzdělaní a přeplacení, nicméně v atletickém světě není sám, kdo si posteskne nad velkými rozdíly v dřině a výdělcích. „Mrzí to. Je smutné, když kdejaký průměrný fotbalista má víc peněz než vrcholoví atleti, kteří se zúčastňují světových soutěží,“ dodá.

A když atleti neuspějí, odmítá kritiku, že jezdí na dovolenou za státní peníze. „Na výlet prý za jejich daně, jako by je platili za mě, každý z nás odvádí státu svůj díl,“ zpívá. Jako zaměstnanec pak ještě vysvětluje: „Sportovci, kteří dostávají plat, a lidi, kteří k tomu chodí do práce, odvádějí daně taky.“

V textu nechybí krásná atletická těla, přátelství i soupeření. A dřina. „Proč zvracím, když jsem nic nepil,“ táže se v nahrávce. Tuhle zkušenost má, zejména po trénincích speciální vytrvalosti. „Naštěstí už se to dá i pomocí doplňků zlepšit, takže zvracím jen jednou dvakrát do roka. Ale když je trénink opravdu ostrý, zvrací se i u několika košů najednou na stadionu,“ říká se smíchem.

Obvykle mu dělá větší problémy složit hudbu než text. Jednou by si přál mít kapelu. A lákalo by jej zazpívat si Atletickou hymnu na větší akci. Třeba na vyhlášení Atleta roku. „Klidně, rád, určitě. Radši bych si ji zahrál sám, než kdyby se třeba líbila a měl ji zahrát někdo jiný.“