Usmívala se, prohazovala vtípky a přebírala květiny. Jakmile ji však přišel poblahopřát í šéf armádního sportu Jaroslav Priščák, zatvářila se česká oštěpařka Barbora Špotáková vážně, takřka se postavila do pozoru a nahlas důstojně poděkovala: „Sloužím vlasti.“ Její služba má cenu zlata. To další a první po mateřské pauze získala na mistrovství Evropy v Curychu.
Heslo sloužím vlasti takhle říkáte pořád?
„Vždycky. Od té doby co mě to v Přerově naučili, tak to používám. Voják přeci neřekne děkuju, když mu vyšší šarže gratuluje. Vždycky řekne: sloužím vlasti. A já to používám furt.“
Jak tedy zpětně hodnotíte ten svůj zlatý závod v Curychu?
„Jsem ráda, že to takhle dopadlo, protože to takto nemuselo vůbec dopadnout. Zvykli jsme si, že házím 66 metru, kdy si vzpomenu, ale zase taková sranda to není. Musela jsem zabojovat alespoň na těch 64. Jsem ráda, že i po porodu jsem se vrátila a ta rána, kdy v pět vstávám s malým a v deset jdu na trénink, za to stála. Ta zlatá medaile to úplně převáží a ukazuje se, že to má cenu.“
Jste olympijská vítězka, vítězka Diamantové ligy, mistryně světa i Evropy, jak bude teď těžké hledat dál motivaci?
„Je to krásné, to celé sesbírat. Něco výjimečného. A bylo dobře, že jsem na to nemyslela dopředu, ale že to přišlo tak nějak samo. Kdyby to člověk chtěl moc dopředu, tak to nepůjde. Žene mě dál, že se mi zatím daří a lítá to daleko. Když už jsem znovu začala po narození Janka, tak by to chtělo vydržet do Ria. Tedy pro mě do té asi závěrečné olympiády.“
Měla jste na stupních vítězů problémy držet slzy?
„Ano, tam bylo velké dojetí. Už dlouho jsem takhle nemusela se slzami bojovat. Ale i to jsem vybojovala, že jsem se nerozbrečela.“
Kam řadíte tuto medaili?
„Ta se mi líbí moc. Mám sice ráda, takovou tu klasickou kulatou medaili a tahle je tak na půl, ale je krásná, lesklá a těžká. Poctivá medaile. Vzadu mám jméno a výkon, což je dobře, to nebývá u všech a je dobré si to připomenout. Je nádherná a je hodně vybojovaná.“
V Curychu s vámi byl i váš syn Janek. Jak celý ten výlet zvládal?
„Musím říct, že dobře. I cestu kolem sedmi hodin dal s přehledem. Na stadionu, pokud mě neviděl, tak byl v klidu, ale když mě pak viděl, tak chtěl za mnou, nemohl a brečel. To bylo pro mě krutý. Prý tam vždy blbnul se sedačkami, ale já ho viděla vždy brečícího.“
Jak to bylo těžké se soustředit s brečícím synem za zády?
„Na začátku mi to bylo maličko nepříjemné, trochu mě to rozhodilo, ale pak na mě Lukáš mávl, že je všechno v pohodě a bylo to dobré. Já se navíc pak musela soustředit na sebe, protože jsem měla před sebou plno práce.“
Když vám přesto přinesl štěstí, budete ho teď vozit i na jiné podniky?
„To ne, příští rok je mistrovství světa v Pekingu a tam ho určitě nepotáhnu. Jsem sice pověrčivá, ale spíše mi ležela v hlavě ta kletba mistrovství Evropy, že se to nedařilo ani Honzovi Železnému i že po těch vyhraných závodech může každá pohádka jednou skončit. V takovou chvíli je těžké najít tu víru.“
