Byla to smutná zpráva, legendární gymnastka Věra Čáslavská ovšem na Milenu Rezkovou-Hübnerovou může vzpomínat vesele. Necelé dva týdny před smrtí ji navštívila v nemocnici a prožily spolu dobré chvíle. „Doufala jsem, že se z toho dostane,“ říká Čáslavská.
Jak probíhalo vaše poslední setkání?
„Byla jsem se za ní podívat před mou cestou do Japonska na oslavy padesátého výročí olympijských her v Tokiu. Měla dobrou náladu, byla šťastná, že jsem přišla. Volala jsem na sraz olympioniků, že Milena kluky pozdravuje. Opravdu mě tak pozitivně naladila. Ona byla tak hezká, tak jí to seklo. Měla moc hezké prostředí. Vzali si ji do péče milosrdné sestřičky Boromejky. Rovnou z postele viděla na Hradčany, na kostel svatého Mikuláše. Byla z toho nadšená. Byl to tak hezký, slunný den, vše bylo rozjásané. Vyprávěly jsme si, že věříme na zázraky. Slíbila jsem jí, že až se vrátím z Japonska, přinesu jí časopisy, aby měla co číst. Dnes v noci jsem na ni hodně myslela.“
Zaskočila vás ta zpráva?
„Připomnělo mi to, že jsem krátce před odchodem viděla taky pana prezidenta Havla. Byla jsem na jeho narozeninové oslavě, když už byl jako věchýtek a všichni se o něj prali. Tak jsme to vzdala, rozhodla jsem se, že se s mým dárečkem nebudu strkat. Druhý den jsem si skočila do hospody na Kulaťáku na polívku a on se tam najednou objevil. Sedím u stolu a píšu esemesku jeho asistentovi, že bych mu můj dáreček ráda předala. Zvednu oči a: „Vašku, co tady děláš?“ Vypadal úplně jinak než v posledních okamžicích života, v té restauraci byl jako zamlada. Pan prezident Havel i Milena byli deset dní před svým odchodem silní, působili na mě úplně stejně. Milena byla bojovnice. Ale musím říct, že mě zklamala. Byla jsem přesvědčená, že tenhle boj vybojuje.“
Jak vzpomínáte na slavný závod Mileny Rezkové v Mexiku, kde v osmnácti letech senzačně porazila dvě sovětské soupeřky?
„Ona byla první, která vybojovala zlatou medaili. Tehdy jsme říkali, že Milena dala dobrou sazenici. Olympiáda začala pro delegaci z okupovaného Československa dobře, ta medaile byla hrozně důležitá. Celá výprava se upnula k tomu, že to jde, že zlatá medaile jde udělat. Měli jsme z toho radost. Národ tu medaili potřeboval. Povzbudilo nás to.“
Měli jste v sobě hodně vzdor proti okupaci?
„Pochopitelně. Všichni jsme ty tanky měli v sobě, zvlášť když jsme měli za soupeře reprezentanty okupantů. O to víc jsme se snažili, aby naše vlajka byla vidět. Veslař Čtvrtečka bojoval jako o život. Ten by na té trati umřel. Taky ho tahali z vody polomrtvého. Aby zvítězil nad Sovětem, tak se vydal, že omdlel a spadl do vody. Všichni jsme to měli v sobě.“
Po úspěchu jste ale spolu byly možná nejpopulárnějšími vítězkami olympiády…
„Okolo ní se točili všichni, jak z naší delegace, tak cizinci. A bohužel taky slídivá očka se okolo nás točily. Vyslali za námi lidičky, kteří nás tam sledovali. My jsme si z nich nic nedělali, mátli jsme je tělem. Vždycky jsme někam šli, prošli průchodem a vyšli jinde. Spíš jsme si z nich dělali legraci.„
Související články
