+
Nenechte si ujít nejnovější
zprávy ze světa sportu.
Sledujte nás na Facebooku
a dozvíte se vše jako první.
18. září 2007 • 00:00

S oštěpem teď zametám!

Autor:



Legendární olympijská vítězka Dana Zátopková zítra oslaví pětaosmdesáté narozeniny PRAHA - Od slavného skokana na lyžích Jiřího Rašky dostala valašskou slivovici, příbuzní jí přinesli sklenici plnou hříbků, oštěpařská mistryně světa Barbora Špotáková jí z Ósaky přivezla blikající větrníček. A včera dorazil posel s blahopřejným dopisem od samotného prezidenta Václava Klause. Dana Zátopková, olympijská vítězka v hodu oštěpem z roku 1952 a vdova po slavném běžci Emilovi Zátopkovi, už zítra oslaví 85 let a lidé dávají najevo, že ji mají rádi. * Slavit jste začala už pár dní dopředu. Co jste stačila? "Když jsme to ještě oslavovali s Ťopkem (manželem Emilem, který měl narozeniny ve stejný den - pozn. aut.), tak jsme vždycky svolali všechny kamarády do jedné místnosti tady v Praze. Přichystali jsme nějakou muziku, nějaké jídlo a bylo to. Letos se mi to nějak nehodilo. Na Moravě se zrovna nashromáždilo několik sportovních akcí. Řekli jsme si, že oslavím narozeniny tam. Přijeli tam i z olympijského výboru, různí starostové z obcí. Bylo to hezké." * Co vás ještě čeká? "Oslavy už mám skoro za sebou. Teď už to budu dělat jenom po krevních skupinách. Svolám si kamarády, pohostím je nebo spolu půjdeme někam na oběd." * V úterý se na Dukle potkáte také s čerstvou světovou šampionkou Barborou Špotákovou, že? "Ona už tady byla. Tady mám od ní dárek z Japonska. Dukla pořádá setkání Dukláků, kteří byli na mistrovství světa, plus zasloužilí borci jako já. Na to se docela těším. Uvidím se zase s Honzou Železným a dalšími." * Jak jste prožívala závod Barbory Špotákové na mistrovství světa? "Byla jsem zvědavá, jak to dopadne. Ale předpokládala jsem, že holky můžou udělat díru do světa. Jak Brejchová, tak Bára byla dobrá. A ještě k tomu nestartovala Kubánka Menendézová. Jen jsem byla zvědavá, jestli nás holky štychnou. Protože v šedesátém roce na olympiádě v Římě jsem byla druhá a Vlasta Pešková čtvrtá. To byl náš největší oštěpařský holčičí úspěch. Ony nás ale štychly. Zlatá Báry je víc." * Jste ráda? "Su ráda. Těší mě to velice. Vidím v tom, že holky pokračují v dobré oštěpařské tradici. Ale nechci zase moc vykřikovat, aby to atletický pánbůh neslyšel. S Bárou jsme se tady o tom bavily: Hlavně nevykřikuj: Já, já! Protože atletický pánbůh to všecko slyší. A když ho to přestane bavit, začne trestat." * Stalo se vám někdy, že vás atletický pánbůh potrestal? "Mně se zdá, že jo. Jednou v Německu, v osmapadesátém roce, byly dva závody za sebou. A já vím, že když hážu jeden den, druhý den nesmím házet. To mi to pak nejde, jsem vypráskaná. První den jsem roztrhala jednu Němku. Ona z toho byla strašně nešťastná. A se slzami v očích se mě ptala, jestli půjdu házet zase. Já jsem si říkala: Neměla bych! Ale pak jsem si řekla: To víš, že půjdu házet a roztrhnu tě znova." * A dopadlo to špatně... "Popadla mě taková sportovní pýcha. A v druhém závodě roztrhla ona mě. Pak jsme byly dobré kamarádky. Říkala jsem si: Aha, atletický pánbůh tě potrestal, že ses vytahovala." * Vy mluvíte o házení, jako byste pořád závodila. Cítíte se stále jako závodnice? "Zvlášť u technických disciplín si člověk probírá techniku. Utíká, měří si kroky na rozběhu. Krok, přeskok... A naráz zjistí, že leží v posteli, sedí napnutý. To se mi stávalo. A teď jsem to nemohla povolit. Tak jsem hýbala palcem u nohy, abych to uvolnila. Ale teď jsem už dávno v noci neházela. Spíš se mi stává, že na mě letí oštěp." * Myslíte ve snu? "Ano, taková hrůza! Pádím pryč a oštěp všelijak zahýbá, furt za mnou." * Ale vždycky uhnete, ne jako Roman Šebrle, že? "Jo. Ale taky jsem dostala oštěpem do nohy. Museli mi to zašívat. Ono to udělá velkou díru, i když to nebylo hozené silou. To byla díra jak vrata! Měla jsem tam šest stehů. Jednou mě trefil oštěp do boty. Stála jsem a kecala jsem. Holky tam házely, já jsem stála na kraji hřiště. Naštěstí se tehdy nosily vysoké podrážky. Oštěp přiletěl a zapíchl se do ní. Podrážka se rozšklebila. Švec mi to ale ještě spravil. Oštěp je nebezpečná zbraň. Jako trenérka jsem šílela, když atleti běhali přes hřiště. Nedali se usměrnit." * Co jste říkala nedávné nehodě, při které Fin Pitkämäki trefil francouzského dálkaře Sdiriho? "Chudáka! Když jsem pak viděla Pitkämäkiho házet, připadal mi takový smutný. Že hází bez jiskry. Určitě to na něj působilo. * Svůj zlatý oštěp z olympiády v Helsinkách, ze kterého se stalo koště, ještě pořád používáte? "Jo, to ano. Ten mám v kuchyni. Zametám s ním od té doby, co jsem tady. Ještě když jsme bydleli v bytě U půjčovny, tam jsem měla celou stěnu z oštěpů, tak, jak se vyvíjely. Od obyčejných jasaňáků přes kanadské smrky. Měla jsem kolem třiceti oštěpů. Také jsem si myslela, že by se to mělo dát někam do muzea. Ale nikdo o to neměl zájem. Tak jsme to přivezli do domu v Troji. A tady bylo zapotřebí různých věšadel. Sportovci mají pořád něco zapoceného, tak musí mít pořád něco na věšení (zvoní zvonek u dveří a paní Zátopková jde otevřít. Přichází s blahopřejným dopisem, který dovezl posel od prezidenta Václava Klause)." * Co vám prezident píše? "Krásná obálka! Copak nám píše pan prezident? Dovolte, vážená a milá, abych Vám srdečně poděkoval... Že ty úspěchy, které teď byly, jsou i dědictvím Vaším a Vašeho manžela... Dobře, no prosím!" * Blahopřeji k prezidentské gratulaci. "Je to od něho hezké. Je hodný. Ráda bych mu nabídla slivovici od Rašky. Schovám ji, kdyby někdy jel kolem." * Pojďme se ještě vrátit k tomu, co se stalo s těmi oštěpy? "Jeden z mistrovství Evropy ve Stockholmu se přesně hodil nad schody. Ten nejzachovalejší, z mistrovství Evropy v Bernu, visel u koupelny. Postupně se to spotřebovávalo na ty věšadla. A pak začaly oštěpy naráz mizet, protože nám často říkali: Dejte nám něco do muzea. A pak se mi zlomila násada u koštěte. Nebyla jsem dostatečně ve střehu a řekla jsem Emilovi: Nemohl bys mi to spravit? On popadl oštěp, možná ani nevěděl, že je to ten olympijský. A naráz byl na něm naražený smeták." * Co vy na to? "Trošku mě to ze začátku zamrzelo, že k němu neprojevil náležitou úctu. Ale nakonec s ním zametám přes padesát let. Už je chudinka takový omšelý. Ta značka, medvěd Karhu, je odřelá. Říkám si: Safra, už bych ho měla dát někam k ledu, protože za chvilku mi nikdo n e bude věřit, že to je olympijský oštěp. Největší legrace byla, když ke mně asi před deseti lety přišel takový šedivý pán a říkal: Já jsem ten rozhodčí, co vám dal ten oštěp." * Jak to tehdy bylo? "Přišel za mnou a zeptal se mě, jestli ten oštěp nechci na památku. Dovedl mě do místnosti, kde byly oštěpy složené. A byl to on, protože já jsem si ho poznačila. Udělala jsem si tam takový škrábanec, abych věděla, že je to on." * Pořád držíte světový rekord dřevěným oštěpem. Jak se s ním házelo? "Letové vlastnosti jsou u kovových oštěpů horší. Jsou tvrdší, pevnější. Dřevěný oštěp se prohne a klepe se ve vzduchu. Můj rekord byl překonaný kovovým oštěpem na závodech Commonwealthu. Překonala ho oštěpařka jménem Pazer, ale já jsem jí znala ještě jako Polku Wojtaszek. Ona utekla v padesátém šestém do Austrálie, kde se vdala." * Vy jste s manželem Emilem nikdy nad emigrací neuvažovali, přesto, že jste byli po roce 1968 dlouhá léta v nemilosti? "Ne, nikdy jsme o tom nepřemýšleli. Nejblíž jsme tomu bývali mohli být v Mexiku, kde jsme v osmašedesátém byli pozváni na olympiádu jako čestní hosté. Byli tam za námi Švédové, Finové, Němci a říkali: Nevracejte se domů, uvidíte, že bude u vás mazec a že po vás půjdou. Ale my jsme na to nebyli." * A nelitovali jste pak? "Nemůžu říct. Nelitovali jsme toho. Je fakt, že to bylo blbé. Byli jsme v šuplíku, nesmělo se o nás psát. Nesměli jsme nikde vystupovat, deset let jsme nesměli vycestovat mimo republiku. Nějak jsme to vydrželi. Emil říkal: Mně to nevadí, že dělám u lopaty. Jsem sportovec, to je fyzická práce. Přežiju to. On pořád věřil, že to věčně trvat nebude. Já ne." * Váš manžel pracoval jako dělník na geologických vrtech. Jak jste na tom byl a vy? "Zůstala jsem zaměstnaná na ČSTV. Protože jsem se bránila: Vy jste pěkní! Já mám zlatou a stříbrnou medaili a vy mě teď chcete vyhodit, abych šla prodávat zelí! Nakonec po handrkování a nucení, abych veřejně v novinách odvolala Dva tisíce slov... Já jsem řekla: Ne! Já se vám jedině vyjádřím, proč jsem to podepsala. Měla jsem o dva tisíce méně než ostatní trenéři. Takže jsem šla do penze za 1427 korun. To mně nevadí. To je moje věc, že jsem do toho lezla. Já jsem to pokládala za spravedlivé. Bylo to třeba." * Vy jste byla v těchto hodnotách vychovávaná, že? "Ano. Naše rodina byla masarykovská. Tatínek byl důstojník. Byli jsme Masarykovci." * A Emil pocházel z dělnické rodiny, dlouho byl i v komunistické straně. Bavili jste se doma o politice? "Často. Ale já jsem to brala. Když mě Ťopek vykládal, že jich bylo doma osm, tatínek stolař neměl práci... My jsme nebyli žádní boháči. Ale měli jsme všechno, co jsme potřebovali. Na Velikonoce nové šaty... Vzájemně jsme se vyrovnali. Ale Ťopek nebyl žádný fanatik-komunista. Byl dost rozumný." * Předtím jste ale cestovali hodně, že? "Jistě. V sedmapadesátém roce jsme byli třeba půl roku v Indii, pak třeba v Indonésii. Čína byla také zajímavá. A zajímavé bude, až tam bude ta olympiáda." * Co si myslíte o olympiádě v Pekingu? "To oni zvládnou. Jsou velmi poslušný národ. Co dostanou za úkol, to horlivě splní. Akorát mám strach, že to budou brát až příliš konzervativně. Přece jenom nemají styk se Západem. Tisíciletým čínským konzervatismem jsou do určité míry izolovaní. Jsem zvědavá, jak se s tím vyrovnají. Ale člověk ledacos zblajzne. Je to cizí země." * Jak se díváte na aktivity skupin pro lidská práva, která kritizují, že bude olympiáda v Pekingu? "To je jasné, že to nemá být. Ale všude něco takového je. Všude by se něco našlo. Tohle tak nějak odsunuju. Myslím si, že olympiáda sama o sobě bude mít kladný vliv na obyčejné lidi. Dostanou se do styku s cizinci. Zjistí, že jsou jiní, jinak se oblékají. Myslím, že se otevřou průduchy, kudy se tam dostane čerstvý vzduch." *** DANA ZÁTOPKOVÁ Narozena: 19. září 1922 Olympijské hry: 1. místo 1952, 2. místo 1960 Mistrovství Evropy: 1. místo 1954 a 1958 Světový rekord: 55,73 metru (1958 - dodnes rekord dřevěným oštěpem) "O emigraci jsme nikdy nepřemýšleli. Nejblíž jsme tomu mohli být v Mexiku, kde jsme v osmašedesátém byli pozváni na olympiádu jako čestní hosté." "Taky jsem dostala oštěpem do nohy. Museli mi to zašívat. Ono to udělá velkou díru, i když to nebylo hozené silou. To byla díra jak vrata!"

Vše o zimních olympijských hrách 2018 najdete zde >>

Témata: 







Klasická verze
Mobilní verze