Většinu vlastní sportovní kariéry si trénink řídil sám. Jan Železný je unikátní postavou světového oštěpu a kromě závodnické dráhy ozdobené třemi zlatými z olympiád i ze světových šampionátů a zrající slávou světového rekordmana o tom svědčí i jeho trenérské úspěchy. Jako kouč už má za sebou celé desetiletí. A má se za čím ohlížet.
Zářící hrot oštěpu letí daleko, daleko… A kypří zem v místech, o kterých konkurence jenom sní. Jako závodník byl Jan Železný zvyklý vítězit. Jako trenér má za svých deset let na kontě zlato na olympiádě i na mistrovství světa, dvě evropská zlata, hned tři závodníky jako šampiony Diamantové ligy. A nic nekončí. Vítězslav Veselý , Jakub Vadlejch , Petr Frydrych , Jaroslav Jílek… Limitem jeho tréninkové skupiny nabité čtyřmi borci světové špičky je jen hvězdné nebe.
Co byste říkal na to, kdybyste před deseti lety nahlédl do budoucnosti a viděl tam tuhle čtyřku?
„Řekl bych, že je to úžasné! A nevěřil bych tomu, protože tady čtyři tak dobří závodníci nikdy nebyli. Když se podíváte zpátky do českého oštěpu, kdy se ještě házelo se starým oštěpem, se kterým se házelo dál, a když to vezmu včetně mě, tak tady jsou čtyři nejlepší oštěpaři historie. Plus Zdeněk Adamec…“
Jací jsou?
„Jsou si podobní věkem, jeden je starší. Tam bylo i to štěstí, že když jsem potkal Víťu Veselého, ještě neměl výkonnost, ale mohl jsem mu poskytnout podmínky a z bezejmenného atleta skočil na mistra světa a Evropy i k medaili z olympiády. A to další, to je to samé.“
Padesátník Železný: Můžu chodit, dám si pivo a práce mě naplňuje
Video se připravuje ...
Teď mluvíte o podmínkách, které pro vaše atlety dokážete vybojovat?
„Myslím totiž, že podmínky dělají strašně moc. Můžete mít atleta s obrovským talentem, ale bez špičkových podmínek, přípravy v zahraničí, zázemí a podobně z něho nikdy nic nebude. A jestli touhle cestou naše atletika nepůjde, tak jsme mrtví. Atletika je jednoduchá v tom, že potřebujete klimatické podmínky.“
Myslíte, že vám vedle vašich zkušeností pomáhá i tahle vaše tvrdohlavost prosadit pro vaše závodníky podmínky, které si představujete?
„Myslím, že je to všechno dohromady. Byl jsem Honza Železný, který skončil a nechali ho na Dukle jako trenéra, protože vykopnout ho by asi bylo složitější… (úsměv) Měl jsem možnost si svěřence navolit.“
Jak jste vybíral?
„Víťu Veselého jsem prostě chtěl, ale obávám se, že kdyby tam byl jiný trenér, tak by ho do Dukly třeba nevzali, protože neměl výkonnost. To byla moje výhoda. I když teď už se to změnilo, víc se dává na trenéry, kteří si mohou vytáhnout závodníka, kterému věří, že je perspektivní. Totéž se mi stalo s Jardou Jílkem. Před dvěma lety měl hozeno sedmdesát tři metrů. Ale já ho chtěl, protože jsem věřil, že v něm něco je. Nebyl už tak mladý, ale zase mu dali tu šanci na Dukle. A to je důležité – dát prostor trenérům, aby si vybrali lidi, které chtějí, a zároveň sehnat peníze, aby mohli fungovat, aby ti atleti dostali nějaký solidní plat. Nebo malý. Jarda Jílek dostal… To snad ani nemůžu říct, to bylo směšné, ale dostal tu šanci.“
Jak jste poznal, že v Jílkovi něco je, když výsledky do té doby neměl?
„Já ho sledoval už dávno. Byl jsem s ním třeba na mistrovství Evropy juniorů a hrozně se mi líbilo, jak bojoval. Jako osmnáctiletý postoupil do finále. Před dvěma lety mi říkal, jestli by se mnou třeba nemohl jet na soustředění. Říkám mu: Ne, to bys nemohl… Buď všechno, nebo nic! Tak jsme se dohodli a on přišel. A zlepšit se za dva roky ze sedmdesáti tří metrů na osmdesát tři… Tomu bych nikdy nevěřil.“
A to se mezi atlety povídá, že byl v prvních měsících na Dukle v podstatě zadarmo…
„Úplně zadarmo to nebylo, ale dostával málo peněz. Teď už je to lepší, je finalista mistrovství Evropy, měl splněný limit na olympijské hry, takže podmínky se zlepšily. I v tom je obrovská výhoda, že teď můžou jet na mistrovství světa čtyři Češi, protože letos to bylo takové, kdo dostane toho černého Petra. Nakonec se stalo něco, co bylo pozitivní. Jarda jel na mistrovství Evropy a pak jel na olympiádu Petr Frydrych, takže si každý zažil nějakou větší soutěž. I když na olympiádě chtěli závodit všichni. Ale to nešlo.“
V Riu se trojice Veselý, Vadlech, Frydrych kompletně probojovala do finále, ale tam skončil nejlepší Veselý sedmý. Nevyčítal jste si potom vaše předchozí slova, že je Česko oštěpařskou velmocí?
„Nevyčítal… Chápu, že medaile je medaile, lidi to berou, ale velmoc jsme z jiného pohledu. Když se tři lidi dostanou z kvalifikace do finále, tak už je to velmoc! Medaile by byla paráda, ale nepovedla se. Jenže tři lidi ve finále jsme měli my a Němci, třeba Finové to nedokázali. Takže pokud jde o šířku špičky, tak to jsme my a Němci. Oni jsou ještě o krůček dál, protože mají šest lidí, kteří mají hozeno hodně daleko. Dlouho nic neházeli, ale poslední dva roky jdou hodně nahoru. Kdyby mi ale někdo řekl, že budeme mít tři oštěpaře ve finále mistrovství Evropy a olympijských her, tak bych to bral.“
A to jste navíc v Riu k jedné medaili přišli. Vítězslav Veselý se tam dozvěděl, že k němu míří bronz z Her v Londýně kvůli dopingu Ukrajince Pjatnycji…
„Právě v tom je Víťa nedoceněný. Když to vezmu z hlediska historie atletiky, tak je mistr světa, mistr Evropy, bronzový z olympiády. Moc takových lidí nebylo…“
Byly ve vývoji vaší skupiny nějaké zlomové body? Třeba když Veselý v roce 2012 vyhrál mistrovství Evropy…
„Vývoj je takový, že každý chce být lídrem skupiny. Což znamená, že musí být hodně vysoko. To v sobě mají, ale tím, že spolu dokážou komunikovat na tréninku, tak občas vznikne ponorka, ale umí to překousnout. A to je právě to motivační.“
Není to někdy kontraproduktivní?
„Zase tak obrovská rivalita mezi nimi není. Něco jiného by byl ženský sport, ženský oštěp. Žádného trenéra, který by dokázal kočírovat čtyři světové oštěpařky, neznám. (úsměv) Mužský sport je v tomto pohledu férovější. Lidi si to rozdají, rafnou se, ale druhý den spolu půjdou makat. A toho druhého porazit.“
Tomuhle se dá říkat vítězné myšlení. Měli ho v sobě od začátku všichni?
„Každý to v sobě má jinak. Někdo se s tím narodí, jiný se to učí dlouho. A buď toho dosáhne, anebo toho nedosáhne nikdy. Vítězný typ je zatím jen Víťa, protože má ty medaile, i zlaté. Kuba Vadlejch se posouvá z toho megatalentu, vyhrál Diamantovou ligu a sebevědomí se mu zvyšuje, kroky jsou vidět. Frydrych dlouho tápal, ale na olympiádě udělal finále a měl neuvěřitelnou smůlu, že se mu tam zablokoval kotník, připravený byl dobře. A Jarda Jílek? Ten to v sobě má, na velkých závodech mě zatím ani jednou nezklamal.“
Jak zvládáte najednou pracovat se čtyřmi borci, kteří jsou takhle vysoko?
„Vždycky je to složité, protože čtyři individuality, do toho já… (smích) Zkrátka nic jednoduchého, někdy je to těžké. Musíte leccos skousnout, každý má nárok na svůj problém. Ale vím, že když jsou nějaké problémy, tak proto, že chtějí být dobří a házet daleko. Že si nevymýšlejí nějaké nesmysly… Tak to prostě je. Pravda je, že když se sejde pět takových lidí, jako jsme my, tak to úplná idylka být nemůže…“
Související články
