Je druhou nejlepší atletkou světa. S přibývajícími úspěchy roste také její cena. Dodrží Barbora Sporáková slib o svatbě a dětech, nebo dá přednost sportovní kariéře?
V den čtyřicátého výročí sovětské okupace symbolicky porazila ruskou soupeřku. Posledním hodem. Vítězstvím na olympiádě v Pekingu získala zlato a milionovou prémii. Přes dva miliony pro změnu vydělala světovým rekordem ve Stuttgartu.
Oštěpařka Barbora Špotáková (27). Její hodnota vzrostla. Co si myslí o penězích? A dodrží slib o svatbě a dětech, který dala sobě i příteli Lukášovi Novotnému (27) těsně po olympiádě?
Bývalá koulařka Helena Fibingerová o vás řekla: Marketingová hodnota Báry Špotákové vzrostla. Na miliony. Jak se při takových vyjádřeních cítíte? "Pořád se řeší jen peníze. Nikoho nenapadne nic zajímavějšího, než kolik mi za to všechno kápne. Místo toho, aby se lidi dívali na to, že nějaký Čech dosáhl úspěchu, koukají na peníze!"
Peníze jsou důležité, vás samotnou zrovna nedávno vydražili.
"Vydražili?"
Za šestnáct tisíc korun. Karel Voříšek vydražil panenku 'Bára oštěpařka' v rámci projektu UNICEF: Adoptuj panenku, zachráníš život dítěte.
"To je krásný! Vůbec jsem to nevěděla, jsem překvapená a moc potěšená."
Žádají vás lidé o peníze?
"Týdně dostávám patnáct dopisů, ale ani v jednom z nich žádost o peníze nebyla. Často mi píší starší lidé. Nebo mi svěřila svůj příběh odmalička postižená holka. Sportovat moc nemůže, ale tak ji to motivovalo, že se začala hejbat a pokouší se házet klackem. Člověka by ani ve snu nenapadlo, že by v něm někdo jiný mohl vidět motivaci."
Brečíte u takových dopisů?
"Dostávají mě, jsem na měkko a ty hodně citlivé si schovávám. Ale mě potěší i to, když mi někdo napíše, že mi fandí, jak se jmenuje jeho vnučka, že má hodného manžela, že si pořídil psa... (směje se) Vždycky, když si jednou týdně odnáším z Dukly štos dopisů, půlka z nich je především z Německa."
Tam máte dvě velké soupeřky, které jste porazila. Člověk by očekával opak...
"To je pravda, ale ačkoliv jsem je porazila, v Německu mám pořád hodně fanoušků."
Najde se mezi nimi i nějaký ctitel? Dostala jste už nabídku k sňatku?
"Hmm... dostala. Vloni po Ósace! Hned jsem dopis dávala číst Lukášovi." (směje se)
Žárlil?
"To ne, tahle žádost nebyla zrovna - příjemná. Anonymní dvacetiletý ctitel byl trochu přidrzlý... Ale mám dlouholetého německého fanouška, který mi naposledy poslal fotku, jak k sedí u večeře a jí guláš."
Zajímavé pozvání na večeři...
"Vypadalo to tak. (směje se) Píše lámanou češtinou a furt chce odepsat. Tomu ale neodepíšu!"
Už jste vybrala datum svatby? Váš přítel Lukáš řekl, že svatbu nechá čistě na vás...
"Tak s určitostí víme, že se vezmeme někde tajně! Rozhodně to nebude svatba a la Iveta Bartošová." (směje se)
A bude alespoň v Česku?
"Určitě bych se chtěla vdávat doma. Vždyť já bych ani nemohla žít nikde jinde v zahraničí, což jsem nejvíce pocítila na olympiádě."
Na začátku roku jste říkala, že se po olympiádě s partnerem pobavíte o dětech. Došlo na vaše slova?
"Tak došlo, ale příští rok je sezona, takže možná až ten další... (směje se) Je to těžké, každý rok se dá na něco připravit: mistrovství Evropy, mistrovství světa. Nejlepší je, když člověk ucítí impuls, že přišlo to správné období, než něco plánovat, ale bohužel, já musím plánovat i v tomto případě."
A co kdyby přišlo těhotenství neplánovaně?
"Hm..., ale až po příštím roce!" (směje se)
Objevují se i negativní ohlasy?
"Tak těch je strašně málo. Když jsou, u, rovnou je házím do sběru! Nezatěžuji ji se jimi. Co ale opravdu nemůžu číst, to jsou ohlasy na internetu. Jsou v nich samé negace, zloba. Podle mě to píší nešťastní lidi, které můžu jen litovat. Lukáš si některé občas přečte, ale nijak zvlášť je nekomentuje... Já to raději nedělám, já se těším z těch pochvalných nádherných ohlasů..."
Umíte přijímat pochvaly?
"Někdy to nejde všechno pobrat. Je toho tolik, že to většinou splyne v obrovský balík gratulací... Úspěch je úžasný, ale věřím tomu, že zůstanu pořád stejná, že mě v ničem neovlivní."
Jste si s sebou tak jistá?
"Nic na sobě nepozoruju, furt mám stejný kamarády a měnit je nechci. To je podle mě největší chyba, co člověk může po úspěchu udělat. Já to vidím, u některých se to stalo."
Byli to vaši známí?
"Nebyl to nikdo, kdo by mi byl blízký. Moji kamarádi jsou něco jako já - obyčejný lidi, který by tohle nikdy neudělali. Fakt! Jsou to fyzioterapeuti nebo hudebníci z Jablonce, odkud pocházím. Mají svoji práci a s partou si sem tam zahrajou. Já se nezměním!"
Nemáte obavy, že zklamete?
"Nepřipouštím si, že od této chvíle musím být pořád nejlepší. Ani nemůžu! Připouštím si, že teď je to maximálně pozitivní, jak jen to jde. Na každý závod se musíte soustředit a připravit hlavně psychicky. Nesmíte roztříštit síly do tisíce věcí okolo, což se třeba po olympiádě stalo díky většímu mediálnímu zájmu. Ale vyšlo to."
A to jste chtěla s atletikou skončit!
"No, když vás tři roky bolí holeň, nemůžete pořádně došlápnout, vlastně ani pořádně chodit, tak je vám úplně jedno, jestli to v sobě máte nebo ne. Věděla jsem, že mám rezervy, ale nešlo to, takže jsem měla tendence atletiky nechat. Naštěstí primář z České Lípy objevil, že se bolesti můžu zbavit. Operoval mě a problémy zmizely."
Jakou roli ve vašem rozhodování sehrál Jan Železný, který vás přemluvil skončit s vícebojem a věnovat se jen oštěpu?
"Minimálně. Dělala jsem víceboj, zranila se, dostala se na oštěp na mistrovství Evropy, kde mi Honza řekl, ať se věnuju jen oštěpu. Potěšilo mě to, ale jak říkám, s bolavou nohou nic nenaděláte... Všem najednou přijde můj vzestup raketovej, přitom je to všechno o tom, že jsem konečně zdravá. Ale oštěpem házím pět šest let, což je docela krátká doba. V atletice musí být člověk trpělivý, než přijde úspěch."
Váš už přišel... Kde vlastně skončilo zlato z olympiády?
"V krabičce, kterou mi vyrobil jeden pán z Ústí nad Labem. (směje se) Někde se dočetl, že jsem nedostala krabičku na medaile, tak mi poslal svoje. Ještě mám na medaile věšák, který mi vloni Lukáš vyrobil. Ale u mě je to těžké, mám hrozně malej byt, 1+1, moc místa tam není."
Lukáš bydlí s vámi?
"Občas. Bydlím s maminkou."
S přítelem se chcete přestěhovat do domku. Jak daleko jste se stavbou rodinného hnízda?
"Na stavbu není vůbec čas, ale hlavní je, že máme pozemek."
Někde na samotě, nebo jste dali přednost satelitnímu městečku?
"Satelitní městečko ne! Lidé v dnešní době vůbec nepřemýšlejí o tom, že pro dům je nejdůležitější najít to správné místo. A bydlet v baráku nasáčkovaným vedle druhého mi přijde daleko horší, než bydlet v Praze v paneláku. Takže my máme krásné velké klidné místo v Unhošti. Kdy ale začneme stavět, to vůbec netuším."
