Stříbrný večer z posledního světového šampionátu v Ósace si tyčkařka Kateřina Baďurová letos nezopakuje. Celé léto bojovala s psychickým blokem, který jí bránil skákat.
Když konečně získala jistotu a plánovala útok na limit na MS v Berlíně, zastavila ji bolest v levé patě. „Na limit bych si věřila i tak, ale na mistrovství světa by to nestačilo ani na finále," říká smířeně.
Proč jste musela úsilí o šampionát vzdát?
„Nějak jsem blbě šlápla a píchlo mě v patě. Po společné konzultaci s doktorem a trenérem jsme se rozhodli, že nemá cenu to nějak urychlovat. Nejsem rozzávoděná, abych byla schopna na mistrovství světa obhajovat stříbrnou medaili. Lepší bude dát to do pořádku konzervativní léčbou a pořádně se připravit na příští rok."
Čerstvé zranění ale není důvodem, proč jste letos zatím vůbec nezávodila. Kde byl hlavní problém?
„Bála jsem se skákat. Měla jsem psychický blok. Jako kdybych při rozběhu najednou neuměla odhadnout, kde jsem."
Byly tyto problémy důsledkem vaší dlouhé pauzy?
Už loni v zimě jste si přetrhla křížový vaz v koleni, přesto jste se na poslední chvíli probojovala na olympiádu do Pekingu, kde jste však v kvalifi kaci třikrát proběhla doskočištěm... „Je to možné. Dva roky jsem neskákala a člověk z toho vypadne. Byl to podobný blok jako na olympiádě. Ale tehdy jsem na tréninku sedmdesát procent skoků byla schopná skočit. Nejistota nebyla tak velká. Teď se mi stalo, že jsem se za tři tréninky nepověsila ani jednou na tyč. Furt jsem jen probíhala a probíhala. Nakonec jsme to stopli a začali jsme úplně od začátku."
Jak tomu rozumět? To jste se musela znovu učit skákat?
„Když jsem běžela z šesti kroků, dělala jsem některé cviky nejlíp, co pamatuju. Ale jak jsem měla jít z delšího rozběhu na ohnutou tyč, v hlavě byl blok. Takže jsme začali na šesti krocích. Když jsem to zvládla, postoupili jsme na osm, pak na deset, na dvanáct. Nebála jsem se jít hlavou dolů do zvratu. Musela jsem ale překonat pocit, že se nemůžu odrazit. Byla to hrozná psychárna."
Jak jste se snažila dostat se z ní ven?
„Zkoušela jsem psychologickou pomoc, která mi velice pomohla i do budoucna. Hlava má neskýtané možnosti. Samozřejmě mě to štvalo. Cítila jsem se fyzicky dobře připravená, koleno mě nebolelo. Beru to tak, že letos je to dobrý startovací můstek na příští rok. Hlavně že se nebojím skákat. Olympiáda mi loni moc nepřidala. Chtěla jsem všeho nechat."
Vy jste chtěla skončit s atletikou?
„Bylo to pro mě těžký. Na olympiádě v kvalifikaci jsem třikrát proběhla, nešlo mi to. Nevěřila jsem si. Všude z okolí se ozývalo, že jsem to po operaci kolene zbytečně moc hrotila. Byla jsem trošku zdeptaná okolím i sama sebou. Utvrdila jsem si, že už asi nechci skákat."
Kdy se to zlomilo?
„Odjela jsem skoro na šest týdnů do lázní, tam jsem se dala dohromady po psychické stránce. Začala příprava na další rok a nic nebolelo. Pak to člověka zase chytne a baví ho to."
Co na vaše úvahy říkal přítel Tomáš Janků, bývalý výškař?
„Ten se mnou nediskutuje. Ten řekne: Budeš pokračovat a hotovo." (smích)
