+
Nenechte si ujít nejnovější
zprávy ze světa sportu.
Sledujte nás na Facebooku
a dozvíte se vše jako první.
TOP VIDEA
Jablonec - Sparta: Považanec daroval Šuralovi hattrick – Sparta vede 3:0 Jablonec - Sparta: Považanec daroval Šuralovi hattrick – Sparta vede 3:0
SESTŘIH: Frankfurt - Dortmund 2:2. Borussia ztratila dvoubrankové vedení SESTŘIH: Frankfurt - Dortmund 2:2. Borussia ztratila dvoubrankové vedení
VŠECHNA VIDEA ZDE

Slavná sportovkyně souhlasila, abych absolvoval jeden trénink v přípravě na šampionát s ní. Měli bychom házet i oštěpem. Stojíme ale na městském stadionu ve Vrchlabí, kde je kolem malého hřiště s umělou trávou jen dvousetmetrový ovál a na blízkém svahu pracují bagry.



Společně s fotografem jsme na místě o trochu dřív, ale nejsme si jistí, jestli jsme tu správně. Pracovníci na travnaté stráni upravují kanalizaci: „Je to akce Čisté Labe z fondů Evropské unie asi za miliardu. Opravují takhle celou čtvrť,“ vysvětluje nám správce areálu.

Kde se tady dá házet oštěpem? Není mi to jasné. Bára s trenérem Rudolfem Černým jsou ale na cestě, a tak se opatrně začínám rozcvičovat. Jsem nervozní, jestli to dneska přežiju ve zdraví, protože mě pobolívá dřív zraněný sval na noze. Netrvá dlouho a přijíždí Černý, Špotáková a nadějný oštěpař Jakub Vadlejch.

Špotáková va akci.Špotáková va akci.


Pohled na Báru mě trochu vyděsil. Ačkoliv jsem ji několik let snad neviděl bez úsměvu, teď se kaboní stejně jako nebe nad námi. I ji ovlivnila atmosféra kolem nás. Bagristé totiž pracovali na svahu, do kterého před rokem na tréninku padaly oštěpy.

„Měla jsem podle toho i náladu. Navíc bylo jasný, že bude pršet,“ vysvětlovala Bára později. „Ale my to vždycky nějak vymyslíme. Vždycky. Ale musí se trochu improvizovat.“

Trenér bere do ruky telefon a řeší situaci. My začínáme trénink běžnou rutinou, kterou asi znají všichni atleti. S Bárou a Jakubem nejdřív kroužíme kolem dvousetmetrového oválu. Tempo je natolik přívětivé, že stihneme i diskutovat.

Světová rekordmanka s úsměvem na tváři.
Světová rekordmanka s úsměvem na tváři.


Pro pobavení profesionálních sportovců dávám k dobru historku o svém chatrném stehenním svalu: „Tři týdny nic nedělám a pak běžím čtyřicet minut, až z toho nemůžu chodit. Nejlepší čas jít si zatrénovat s olympijskou vítězkou…“

Báru to rozesmálo, ale pak uznale dodala: „Ty uběhneš čtyřicet minut? To já bych nezvládla.“ Brzy ale zjistím, že to bylo jediné, bezvýznamné plus, které jsem během následujících minut mohl dosáhnout.

Uběhneme asi osm set metrů, což je podle zpráv trenéra Černého na spodní hranici pro úvodní výklus. Pak procvičujeme atletickou abecedu. Osm cviků vždy po třiceti metrech.

MUSÍŠ SE NAROVNAT

Následují tři přibližně stometrové rovinky. Je to pro mě divný zážitek. Snažím se běžet pokud možno uvolněně, protože jde přece jen o rozcvičení. Jenže i tak cítím, jak můj styl běhu vypadá komicky ve srovnání s Jakubem a Bárou.

Sleduji je z několikametrové vzdálenosti a kochám se krásou jejich běhu. Vypadá to, jako by do pohybu nedávali vůbec žádné úsilí a přitom bych je neměl šanci dohonit, ani kdybych do dráhy vypálil všechno, co ve mně je.

Teď už bereme do ruky oštěpy. Ale zatím jen proto, abychom se s nimi proběhli na dráze. Povrch je na většině míst mokrý. Já jsem si navíc s sebou nevzal svoje jediné univerzální tretry. „Ty by ti stejně byly k ničemu. Potřeboval bys hřebíky na patě,“ vysvětluje Bára.

Na začátku rovinky nacházíme suché místo, ze kterého se můžeme bezpečně odrazit při startu. Když poprvé běžím s oštěpem v ruce, Bára už se vrací zpátky a brání se smíchu: „Musíš se narovnat a víc zvedat nohy.“

Trenér Černý dodává: „Kdybys lovil kance, běžíš úplně jinak. Ty musíš dostat nohy před sebe. Běžíš v podstatě v záklonu. Je to nepřirozené, ale s oštěpem se takhle běhá.“

Olympijská vítězka během přípravy.Olympijská vítězka během přípravy.

TO JE TRAVIČKA, CO?

Další pokusy už jsou lepší, ale to už přichází další zrada. Tentokrát nabíháme s přenesením oštěpu, zv. překrokem. Bára je přirozeným vůdcem skupinky. Dává organizační pokyny i technické rady. Při náběhu s přenesením jde o to, aby člověk udržel při pohybu oštěp s nataženou rukou se špičkou v úrovni očí. Pro moje společníky je to rutina, mně se náčiní při běhu kinklá sem a tam.

„Už si takhle někdo vypíchl oko?“ ptám se. Bára se zamyslí a říká: „Nevím o tom, ale s nějakým menším oštěpem by to teoreticky šlo.“ Radši nad tím dál nepřemýšlím.

První část je za námi. Když odcházíme ze stadionku, Báru na chvíli zastaví muž, kterému se dojetím třese hlas a do očí se mu derou slzy. Zní to možná jako klišé, ale bylo to tak doslova. „Gratuluju a ještě jednou děkuju za ten loňský rok,“ říká s jasným odkazem na Bářino legendární vítězství na olympiádě v Pekingu.

„Tohle se mi stává často. Ale mám to ráda. Je lepší, když lidi přijdou a podají mi ruku, než když na mě čučí,“ reaguje Bára.

Další program je zajištěn, a tak sedáme do aut a jedeme napříč městem k fotbalovému areálu FC Vrchlabí, kde se hraje I. A třída. Počasí přitvrdilo. Je zima a začíná hustěji pršet. Trávník na hrací ploše, kam míříme s oštěpy, je krásně hustý.

„To je travička, co?“ obrací se na mě Bára se zářícíma očima. Každého, kdo někdy hrál fotbal, takový pažit potěší na duši. A Bára je nadšenou fotbalistkou, jak každoročně potvrzuje při zápase atletů Dukly.

Světová rekordmanka s úsměvem na tváři.Světová rekordmanka s úsměvem na tváři.

ČTYŘICET JE MAXIMUM

Jenomže trávník pod nohama nám nakonec působí menší problém. Když s oštěpy sebevědomě docházíme k lavičkám, z dálky na nás haleká chlapík, který zrovna za krajem hřiště kosí porost. Na dálku mu není příliš rozumět. Jasné je jedno: Nejsme tu vítáni.

Trenér Černý si posouvá kšiltovku přes oči a jde vyjednávat. My zatím pokračujeme v přípravách. Fyzioterapeut Tomáš Dřímal tejpuje Bářinu achillovku. A konečně jdeme házet.

Bára hází svými ženskými oštěpy a my s Jakubem se dělíme o zbylé tři mužské. Snažím se profesionálům především nepřekážet a nezdržovat. Ke konci tréninku už mi to nedá a spíš než vlastním výkonům se věnuji pozorování.

Déšť už zase zesílil, takže jsme všichni durch. Bára se v takových podmínkách vyloženě vyžívá. Dostává se do pohody a poslední pokusy létají daleko. Je spokojená.

Bez tréninku to nepůjde.Bez tréninku to nepůjde.


„Teď už mě v Berlíně nemůže nic překvapit,“ volá radostně. „Já mám vždycky radši, když se něco děje. Proto mi nevadí, když prší. Musíš bojovat s podmínkami, to mě na tom baví. A do toho ten naštvanej fotbalista…

Byl to zvláštní trénink, ale Ruda to vždycky nějak vymyslí.“ Nakonec mi to nedá, abych nevyzvěděl, kde vidí oštěpařští experti mé možnosti. „Máš na to talent asi tak, že bys mohl házet čtyřicet metrů. To bys ale musel trénovat,“ řekl Černý.

Bára se na mě při téhle otázce shovívavě usmívá: „Čtyřicet je maximum, kdyby ses tomu věnoval. V současné době to vidím spíš na třicet…“

 







Klasická verze
Mobilní verze