Fibingerová: Štrougal byl báječný člověk

Jenže bojkotu zemí východního bloku se musela podřídit i ona. Přesto na svou kariéru nevzpomíná ve zlém. „Poznala jsem spoustu slušných komunistů,“ říká.

Jak vám bylo, když se před dvaceti lety změnily poměry?
„Říkala jsem si, že je zapotřebí zapracovat na tom, aby mě lidi nebrali jako totalitního člověka, který třeba měl výsadní postavení.“

A nebylo to tak?
„Já bych ani neřekla. Je mi dneska trošku líto, že je zkreslována historie. Já jsem byla sedmnáct let kapitánkou národního týmu. Kdo v té době žil, ví, že to nelze hodnotit z dnešního pohledu. Já jsem to za komunistů slízla za svá prohlášení, když mě vybrali kvůli olympiádě v Los Angeles.“

V roce 1984 Československý olympijský výbor odvolal účast na Hrách v Los Angeles a televize tehdy odvysílala vaše vyjádření. Řekla jste tehdy, že se za to rozhodnutí stavíte, protože „v určitých kruzích“ vznikla nestandardní situace, která nezaručuje čistotu olympijské myšlenky.
„Oni mě vybrali a já jsem se to snažila říct bez nějakých canců. Protože pro mě to byla strašná tragédie, že jsme tam nejeli.“

Přesto jste ale v televizi vystoupila. Jak to tehdy proběhlo?
„Já vám něco řeknu: Mně bylo dopředu jasný, že do Los Angeles nepojedeme. Signály tomu nasvědčovaly. Manažer koulařek ze Spolkové republiky mi říkal: Nepočítej s tím, že pojedeš na olympiádu. Řekla jsem to Táně Kocembové. Tušila jsem to, ale nechtěla jsem tomu pořád věřit.“

Co se dělo v den, kdy bylo oznámení o bojkotu Her zveřejněno?
„Zavolali nás do Prahy na mimořádné zasedání Československého olympijského výboru, tam přečetli, že se nepojede na olympiádu. Mě vybrali, abych to řekla. Já jsem byla součástí systému vrcholového sportu. Vedení ÚV ČSTV rozhodlo. Já jsem to řekla a pak nastal problém.“

V čem?
„Byl tam nějaký soudruh z ústředního výboru KSČ a on řekl, že to je příliš sentimentální.“

On chtěl, abyste byla bojovnější?
„Chtěli takové kydy. Já jsem furt oplakávala to, že tam nejedeme. To už jsem začala být vzteklá. Lidi nechápou, že jediným zvednutím telefonu vás nepustili ven. Bylo to těžké. Chvíli jsme seděli a pak mi řekli, že to mám říct jinak. Já jsem oznámila, že to neřeknu. A tehdy jsem vstala a prohlásila jsem: Odcházím, na to nemám, tak si vyberte někoho jiného. Ale zcela klidně a slušně. Oni to tak nechali.“

Jak tu situaci vidíte dnes?
„Když to dneska vezmete po pětadvaceti letech, tam není ani mnoho vět, za které bych se musela stydět. I pro mě to bylo strašné. Já jsem si říkala: Tak já tu olympiádu nevyhraju! Nebudu mít zlato. Naštěstí jsem měla olympijskou medaili z Montrealu. Cítila jsem takové prázdno. Ale já jsem si říkala: Teď nemůžu zanevřít na celý svět. Na všechno člověk nějak přivykne.“

Co jste dělala, když pak západní Němka Claudia Loschová v Los Angeles ve vrhu koulí vítězila?
„Samotný akt olympijského závodu proběhl, když jsme byli ve Font-Romeu na vysokohorské přípravě. Trenéři seděli a já jsem koupila whisky. Pilo se a já jsem začala brečet. Byli tam i nějací atleti a chápali, že se dívám poprvé v životě na svoji největší promarněnou sportovněživotní šanci.“

Jak se vlastně sportovcům tehdy žilo?
„Měli jsme jídlo zadarmo, nechodili jsme do práce, měli jsme místa instruktorů, pokud jsme dělali to, co se od nás očekávalo.“

A to bylo co?
„To nebylo zase tak těžké. Brali nám peníze, z větší části. Protože já jsem byla i v té době slušně placená na mítincích. Dvakrát jsem vyhrála Grand Prix. My jsme dostali jen nějaké bony. Jednou jsem moc nebyla ochotná vrátit peníze, když jsem vyhrála v Západním Berlíně. A oni mě okamžitě nepustili do Číny. Já jsem neválčila a vrátila jsem peníze.“

Ale cestovat jste mohla.
„Byla jsem třeba samotná v Kanadě. Pustili mě do Států. Uměla jsem se o sebe postarat. Byla jsem měsíc v Západním Německu s cirkusem jejich atletů a Američanů. Co mě nejvíc dneska bolí, že jsme neměli dostatek závodních příležitostí. Dnes je možný být každý druhý rok světovým nebo evropským šampionem. Já jsem si to vychutnala aspoň v těch halách.“

Bylo nutné, abyste byla členkou KSČ?
„Já jsem byla do KSČ vstoupena. Asi tak… Já jsem se nikdy nebála. Já se nebojím ani dnes. Ale když to po mně chtěli, tak jsem to udělala. Měla jsem problémy za malou angažovanost. Když mně umřela mamka, v den svých narozenin, tak mě šéf vrcholového sportu Zvolánek tahal na výroční schůzi. Volal mi pořád, aby tam nebylo prázdné okýnko. Pak jsem dostala trest, že jsem ztratila stranickou známku. Začala jsem být absolutně pasivní.“

Jak na tehdejší svět vzpomínáte?
„Poznala jsem spoustu slušných komunistů. Třeba takový Mátl, to byl šéf městského výboru strany. Byli lidi, kteří se snažili mi pomoct a věděli, o čem je řeč. Já bych musela označit za velmi slušného i Poledníka, který byl chvíli předseda ČSTV. Nebo byl báječný předseda vlády.“

Myslíte Lubomíra Štrougala?
„Ano. On mám pomáhal. Najednou ho začali špinit. Ale my jsme se u něj dovolali. Rozhodně nevidím nejmenší důvod, proč bych neřekla, že bývalý předseda vlády, pan Lubomír Štrougal, nejenže mně x krát, ale všem sportovcům tisíckrát pomohl. Já se nemám za co stydět.“

Co jste dělala na zasedáních KSČ?
„Seděla jsem tam a poslouchala jsem to. Je otázka, jestli bych teď morálně byla ještě čistší, kdybych tam nevstoupila a oni po mně nějak šli a přestali mě pouštět ven. To nevím. Měla jsem i nabídky, abych zůstala v zahraničí.“

Opravdu?
„Jednu báječnou nabídku zůstat ve Spolkové republice jsem dostala už v roce 1974. Můžu vám říct, že při pomyšlení, že neuvidím nikdy rodiče, sestru, mě ani ta světská vyhlídka, že by se člověk měl dobře, nezlákala. Vážím si velmi lidí, kteří emigrovali. Někdy to ale byly tak strašný věci. Třeba jsme byli na závodním výboru KSČ ve Vítkovicích. To bylo tak strašný!“

Co se tam dělo?
„Tož hrozné! Že musíme být vděční Sovětskému svazu. Vyprávět to někomu, kdo byl světový závodník a jezdil do zahraničí… Ti lidi neznali míru trapnosti. Když jste chtěl tady žít, tak jste nemusel úplně s těmi vlky výt, ale musel jste se na to dívat a mlčet. Řekněme, že já jsem poměrně mlčela a neříkala jsem nic. Taky jsem slyšela, že jsem poskytovala výkladní skříň komunismu.“

Co si o tomhle názoru myslíte?
„Jedinánku! Říkala jsem si: Ježiši, proberte se! Měla jsem vzít tu svoji formu a dát si ji do šuplíku? Atletika mi dala jméno a já jsem to jméno snažila využít ve prospěch atletiky a svůj. Tečka. Každá generace platí za nějaký vývoj společnosti nějakou daní. Naši rodiče, ti to měli ještě daleko horší. My jsme zaplatili z části totalitou.“

Za bývalého režimu také existoval státem řízený doping, můžete se vyjádřit k tomuto tématu?
„Já se nebudu k tomu vyjadřovat. Je to svět, do kterého vás ani dnes nikdo nepustí. My jsme chodili na kontroly. A jestli by někdo čekal, že budu říkat, co bylo a nebylo, tak to nebudu. My jsme se utkávali se systémy v jiných zemích. Po mně šli, měla jsem stovky dopingových kontrol. Není pravda, že nebyly dopingové kontroly, třeba před závody, když jste někam přijeli. Ho hó, byly!“

Tohle všechno je ale už hodně dávno. Dnes vlastníte pekárnu, jste prokuristkou atletické marketingové agentury, a dokonce členkou Rady České televize. Jak došlo k tomu přerodu?
„Přiznám se zcela pokorně, že první léta bez atletiky byla strašná. Šla jsem stadionem, tady se mi to všechno sevřelo. Takovou lítostí, že už to nikdy nebude. To předstartovní napětí, když jste dobře připraven, to je tak vzrušující, to je tak krásné! Když ta koule letěla a dopadla… I když jsem vypadala jinak. Ale protože v životě všechno jednou končí a každý je sám sobě nejlepším psychologem, tak jsem si to zdůvodnila a snažila se najít úspěšnost v něčem jiném.“

Nemusela jste prorazit svou bývalou image atletky v teplácích?
„No právě. Abych vám řekla upřímně, to jsem ještě nikomu neříkala. Já jsem spávala pár hodin denně. Potřebovala jsem peníze. Když se chcete v něčem prosadit, tak na to potřebujete finance. Chtěla jsem vypadat jinak než v dobách vrcholové atletiky. Od nejmenšího detailu, který souvisí s módou. Věděla jsem, že si na to prostředky budu muset opatřit nějakou jinou činností. Když jsem někam přišla, viděla jsem pohledy… Čekali nějakou potápku, která bude hovořit o svém sportovním životě, o tom co obětovala atletice. Žádná oběť! Super léta, konec. Teď začneme znovu. Ale bylo mi těžko.“

O čem jste tehdy přemýšlela?
„Jak to udělat v té horečné mysli. Budu se umět zařadit? Protože já jsem taková ctižádostivá, tak jak to udělat, abych měla svou největší lásku, atletiku, nebyla na někom závislá a prosadila se. Šel mi hlavou horečně film. Tak jsem se vrhla do marketingu.“

Jak vám to šlo?
„Musela jsem se spoustu věcí naučit. Ale mám obchodní talent. I dřív jsem vyřizovala, aby někde dali nějaké peníze. Říkala jsem si, že je ideální, že budu ten marketing dělat. A nikdo na atletickém svazu mě k tomu nepovzbuzoval. Začala jsem na něčem, za nějakých pár peněz. Pak se z toho stávaly miliony a dneska je to několik desítek milionů.“

 

Co to stálo úsilí?
„Je třeba říct, že je to dvacet let úmorné práce, šlapání politicko-společensko manažerského chodníku v Praze. Strašná touha to dělat dobře, strašná vůle se věci naučit a ještě víc prosadit. Jestli někdo se dneska dívá s úsměvem, nebo i malou závistí na ty moje výsledky, tak já bych chtěla říct, že já jsem mockrát přišla do kanceláře, položila jsem hlavu na stůl (skutečně si skrývá obličej pod rukou a pokládá ho na stůl) a začala jsem plakat.“

Kvůli čemu?
„Jezdila jsem nocemi vlakem. Jestli si někdo myslí, že já jako Fibingerová jsem v porevoluční době někam přišla a všichni rozpřáhli náruč a říkali: pojďte, dáme vám peníze na atletiku, takhle to určitě nebylo.“

A jak to bylo?
„Když se na mě budete dívat s naprosto tvrdým hodnocením, tak jsem si vybrala to nejhorší, co jsem mohla. Dělat marketing. To víte, že jsem byla hotová, že se musím učit, co je podvojné účetnictví. Vždycky jsem byla upravená. Začala jsem si získávat šéfy velkých firem.“

Čím?
„Nevím čím, ale určitě šly peníze do atletiky. Třeba Atlet roku. Co jsme udělali z klubového večera? To je obrovská satisfakce. Poznali, že nejsem naivní, že jsem férová. Já miluju Pražáky, miluju Prahu, nikdo se ke mně líp nechoval. Nikdo mě nikdy neponižoval jako mnohde jinde. Chovali se ke mně na úrovni a vzali mě takovou, jaká jsem se snažila být po skončení své kariéry.“

 

Kde se k vám chovali špatně?
„Setkáváte se taky s lidmi, kde panuje závist. Čím menší místo, tím je jich víc. Není důvod. Však já se nikam necpu, dělám to, co mám. Ale je vidět, že v těch lidech to je. Ale nejlepší bylo, když jsem si tehdy poslechla: Vy jste měla vždycky štěstí, za komunistů i teď… No, jedinánku! Já jsem chodila do marketingové školy, já jsem byla franštinářka. Dál dělám angličtinu, domluvím se italsky a německy. Blázni! Říkala jsem: No, fakt, asi jsem měla vždycky štěstí.“

Je o vás známo, že tvrdě pracujete, nenakládáte si na sebe až moc?
„V Uherském Ostrohu mám firmu s třiceti lidmi, od středy jsem ale v Praze. Je to tři sta kilometrů, jsem pořád v autě. Na tom poznáte, že začínáte přece jenom stárnout. I když já minimálně třikrát týdně, třeba potmě, běžím za pekařským autem. Těch osm, deset kilometrů se proběhnu. Cvičím pořád. To ježdění mě ale zmáhá. Jenže teď to je neřešitelné.“

Jak dlouho lze takhle vydržet?
„Tento způsob života je poměrně zničující, nicméně naprosto vylučující jakékoliv deprese. Přiznávám jednu věc zcela otevřeně. Je potřeba mít zdraví a je potřeba mít štěstí. Jsem nábožensky založená. Úplně vždycky, když už to vypadalo, vždycky mi Bůh poslal do cesty člověka, který mi pomohl. Ať to byl nějaký boháč, vždycky. V tom je můj život krásný. Snažím se to oplácet. Pro spoustu lidí udělám spoustu věcí.“

Na zaměstnance ale údajně umíte být pěkně ostrá, je to tak?
„Když jsem závodila, já jsem byla jak oheň. Já su pořád oheň. Jak v pekárně, tak v České televizi nebo atletice mě nedobře vykonaná práce vytáčí do nepříčetnosti. V mém slovníku není, že něco nejde. Já vždycky udělám všechno, aby to bylo úplně super. Ale snažím se pochopit, že ne všichni lidi jsou úplně takoví. Ale když se tak dívám, jsem tady v Praze, půjdu do práce, budu pokračovat v jednání. Třeba se mi něco podaří, půjdu na Kavčí Hory. Jsem místopředsedkyní rady. Pozvali jste mě k interview, ač už jsem šedesátiletá paní. Nemám vůbec žádný důvod si nad životem stýskat.“

Máte vůbec čas si ho užít?
„Prosila jsem lidi, aby mi dnes nevolali, že budu hodinu s váma. Že by to vypadalo bláznivě. Někdy spadnu do toho dne. To je tak strašné! Já mám pak takovouhle hlavu (chytá se za hlavu). Ale když odjedu na Moravu a jsou svátky a do toho spadne víkend, třetí den začnu být lehce neklidná. Vím, že lékaři říkají svoje a srdíčko už se letos ozvalo. Ale já to neumím jinak. Já tím dnem proletím, absolvuju ho, jsem strašně šťastná, když se mi něco podaří. A pak najednou… To kdybyste viděl, tak byste se smál. To jsem úplně jak vyhořelé palivo. Ale takto žiju a musím říct, že mně to vyhovuje.“



Co vás před lety vedlo k tomu přijmout angažmá v Radě České televize?
„Dostat se do rady není jednoduché. Poslanecká sněmovna vybere dvě stě padesát lidí z různých oborů. Z těch vybere padesát a patnáct lidí se zvolí. Mě poslanecká sněmovna zvolila do Rady České televize na čtyři roky a podruhé nejsilnějším mandátem hlasů na šest let. To mi udělalo velkou radost.“

Myslíte si, že problematice rozumíte?
„Pochopila jsem, že se musím naprosto dokonale naučit, jak funguje Česká televize. Což mě i bavilo. V každé skupině lidí, která o něčem rozhoduje, si musíte vytvořit určitou pozici. Předtím jsem byla pořád nej, nej. A ve chvíli, kdy jsem se stala radní, se začali do mě strefovat. Ale ukázalo se, že nejsem žádný křivák, který by tam hájil nějaké zájmy. Budeme mi jednou smutno, až půjdu z Kavčích Hor. Je to už součást mého života. Člověk musí být obratný. Ze začátku jsem z toho byla jurodivá. Teď jsem úplně klidná. Jsem starý harcovník. Baví mě to, těší mě to.“

Čím je to tak zajímavé?
„Zaprvé, co si budeme povídat, pro moji práci je důležitá i viditelnost. A ta je, nikde jsem nezapadla. Ale to říkám víceméně z legrace. Myslím, že jsem se mnohé naučila. I o reklamě. Někdo říká střet zájmů. Ale já u prodeje reklamy vůbec nejsem. Vím, jaké jsou ceny. Rozšířila jsem si obzor. Z boje o finance pro Českou atletiku, z toho, jestli jsme upekli pečivo a dostatečně nadrobinkovali koláčky, je to pro mě senzačně intelektuální únik.“

Na druhé straně jste ale letos způsobila rozruch, když jste při volbě generálního ředitele České televize otevřeně podporovala Jiřího Janečka…
„Musím říct, ke cti všem našim politikům, na mě nikdy nikdo netlačil. Na mě nejde moc tlačit. Za současné situace, kdy máme prozatímní vládu, i když velmi dobrou, tak jsem dospěla k názoru, že televize by měla mít ředitele. A nenašla jsem nikoho lepšího než Jiřího Janečka, který se vypracoval od hlasatele.“

Nevrátilo se vám, že jste před ed posledním kolem řekla, že budete Janečka volit?
„Zachovala jsem se naprosto prosto pragmaticky. Řekla jsem jedné paní é novinářce, že si uvědomuju, že za to e můžu nést následky, že mě jako radní ko radadní odvolají, ale že se dál jako radní na sebe budu moct podívat do zrcadla. rcadla. Tečka.“

Není trochu zvláštní, že pan Janeček n Javedle v sobotu znovu seděl vedle vás v hledišti při vyhlášení ankety Atlet roku?
„Řeknu vám jednu věc: Já á jsem de facto nějakou paní toho o večírku, který jsme někam posunuli. Nejvážnější host večera je pan Janeček, kterého doprovodím na místo a z druhé strany seděl druhý nejmocnější muž České spořitelny, našeho generálního partnera, pan Baran. To byste mě museli obviňovat úplně ze všeho. Já si myslím, že to je úplně v pořádku. Jestli se to někomu nelíbí, já neřeším. Já umím být velice, velice tvrdá.“

Řekněte mi na závěr ještě jednu věc. Na ruce nosíte slavný zlatý náramek, který hlasitě chrastí, protože si na něj dáváte přívěsky od významných přátel. Co pro vás znamená?
„Tenhle náramek už mi jednou ukradli. V mém životě mě už třikrát přepadli. Přestala jsem zastavovat na dálnici. Už nemám auto se svým jménem. Náramek mi ukradli v kabelce, kterou mi ukradli ze zamčeného auta, od kterého jsem stála tři metry. Tak se to rozkřiklo. A všichni lidé, s kterými se stýkám, se začali starat, jak mně to nahradit a koupili mně ty přívěsky znovu.“

Vidíte za přívěsky konkrétní lidi?
„Ano. Já potřebuju lásku a přízeň. Vážím si, že mě takto vzali. Nechci žádné dárky, jejich vztah je to nejkrásnější. Nicméně z toho vznikl tenhle řetízek. Když se mě někdo ptá, co mi dal, a vezme z něho nějaký velký kousek, a já ho chci pozlobit, tak řeknu: Ne, ne. Já ti ukážu! Tys mi dal tohohle úplně nejmenšího slona. Ale vidíte, že jsem teď náramek sundala. Když jsem přepracovaná, což je de facto můj trvalý stav, tak mě to chřeštění ruší.“